6 C 340/2020-45 — Okresní soud v Benešově

1. Dne 1. 9. 2020 podala žalobkyně ke zdejšímu soudu žalobu, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 13 451 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného úvěru. V žalobě uvedla, že žalované na základě její žádosti poskytla úvěr ve výši 10 000 Kč se splatností 30 dnů od poskytnutí úvěru. Žalovaná si prodloužila splatnost úvěru o 30 dní. Za prodloužení je účtován poplatek ve výši 990 Kč. Žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 18. 11. 2019 úvěrovou smlouvu. Prostřednictvím internetových stránek [právnická osoba] www.kamali.cz. Úvěruschopnost žalované byla kromě jiného posouzena prostřednictvím registru NRKI a BRKI, registru solus, lustrací v exekučním rejstříku a insolvenčním rejstříku. Totožnost žalované byla ověřena pomocí ověřovací platby ve výši 1 Kč z jejího bankovního účtu a kopií jejího občanského průkazu. Dne 18. 11. 2019 byla žalované zaslaná na její účet částka 10 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě zavázala k úhradě celé dlužné částky a poplatku za poskytnutí ve výši 330 Kč. Sjednány byly také další volitelné služby, a to za poplatek za expres výplatu ve výši 199 Kč, poplatek za bezpečnou splátku ve výši 99 Kč a poplatky za SMS servis ve výši 49 Kč. Úvěr byl splatný dne 20. 2. 2020. Ve smlouvě byla sjednána sankce a to jednorázová smluvní pokuta ve výši 300 Kč, dále byly sjednány náklady úvěru, a to účelně vynaložené náklady po 100 Kč. Žalovaná uhradila celkem 3 Kč. 2. Žalovaná se k ústnímu jednání nedostavila, na svou obranu netvrdila žádné skutečnosti a neoznačila žádné důkazy. 3. Soud provedl důkazy, které hodnotil jednotlivě i ve vzájemné souvislosti a zjistil následující skutkový stav: z formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru se zpracováním osobních údajů, z úvěrové smlouvy, z výpisu z běžného účtu, z přehledu čerpání, z opisu výpisu z účtu, kopie občanského průkazu žalované, vzal soud za prokázané, že účastníci uzavřeli dne 18. 11. 2019 smlouvu o úvěru, a to elektronickou cestou, kdy žalovaná potvrdila text smlouvy odesláním potvrzovací platby 1 Kč a odesláním kopie občanského průkazu. Na základě této smlouvy žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 10 000 Kč na 30 dnů s tím, že splatnost byla 2x prodloužena. Ve smlouvě byla dohodnuta smluvní pokuta ve výši 300 Kč, výše účelně vynaložených nákladů 3 x 100 Kč a poplatek za prodloužení splatnosti ve výši 990 Kč. 4. Na základě takto zjištěných skutečností soud ohledně skutkového stavu uzavřel, že žalovaná s žalobkyní uzavřely dne 18. 11. 2019 smlouvu o úvěru, podle níž žalovaná čerpala úvěr ve výši 10 000 Kč. Do dnešního dne žalovaná tuto částku ve výši 13 451 Kč žalobkyni neuhradila, a to ani přes upomínky žalobkyně. 5. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 6. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 7. Podle § 588 o. z soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 8. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 9. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 10. Podle § 1970 o.z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 11. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že smlouva o spotřebitelském úvěru ze dne 18. 11. 2019 je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, že úvěruschopnost žalované řádně přezkoumala, jelikož ke svým tvrzením obsaženým v žalobě neoznačila a nepředložila žádné důkazy. Své možnosti obdržet od soudu odpovídající poučení se neúčastí na jednání dobrovolně vzdala. 12. K otázce zkoumání úvěruschopnosti soud v podrobnostech uvádí, že i způsob, jakým žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) popsala zkoumání úvěruschopnosti je ve smyslu aktuální rozhodovací praxe vyšších soudů zcela nedostatečný a řádné zkoumání úvěruschopnosti z něj nelze dovodit, jelikož výpisy z dostupných registrů jsou pouze částí podkladů, které je nezbytné zkoumat. Pokud žalobkyně uvedla, že tyto registry prověřila„ vedle ostatního“ není z žaloby ani předložených listin zřejmé, o které„ ostatní“ podklady se jedná. K uvedenému soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, (PR 21/2018 s. 757), dle něhož„ věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.“ V této souvislosti soud zmiňuje též aktuální nálezovou judikaturu Ústavního soud ČR (nález ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), v níž byla rovněž dovozena absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru při absence náležitého zkoumání úvěruschopnosti dlužníka. Tento soud jednoznačně uzavřel, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli. 13. Na základě shora uvedeného soud uzavřel, že úvěruschopnost žalované nebyla před uzavřen