6 C 344/2020-26 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou ze dne 14. 8. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 1 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky Kč od 25. 11. 2017 do zaplacení. Uvedla, že žalovaná uzavřela se [právnická osoba] Collections GmbH, resp. [příjmení] [příjmení] p.l.c. (dále jen„ původní věřitel“) smlouvu o úvěru, na jejímž základě jí společnost původní věřitel poskytla bezhotovostním převodem na její bankovní účet finanční prostředky ve výši 6 000 Kč, které se žalovaná zavázala uhradit jedinou splátkou ve výši 6 000 Kč splatnou 22. 11. 2017. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nesplnila, jelikož do sjednané doby splatnosti částku, k jejímuž plnění se zavázala, neuhradila. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 16. 12. 2019. Postoupení bylo žalované oznámeno. Na dlužnou částku bylo uhrazeno pouze 4 200 Kč Částku 1 800 Kč žalovaná, ani přes zaslanou předžalobní upomínku nezaplatila. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaná uzavřela dne 23. 10. 2017 se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. smlouvu o úvěru, v níž se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. zavázala poskytnout žalované úvěr 6 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit do 22. 11. 2017 (ze smlouvy o úvěru, ze standardních informací o spotřebitelském úvěru). Společnost [příjmení] [příjmení] p.l.c. zaslala finanční prostředky ve výši 6 000 Kč na účet žalované dne 22. 10. 2017 (z potvrzení o transakci). Pohledávka za žalovanou byla následně postupně postoupena na žalobkyni; postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. příloh, z oznámení o postoupení). Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (z předžalobní upomínky a dokladu o odeslání). 4. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 5. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 7. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 8. Podle § 1958 odst. 2 o. z. neujednají-li si strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. 9. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroků z prodlení pak stanoví nařízení vlády č. 351/2013 Sb. 10. Po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru, kterou žalovaná uzavřela dne 23. 10. 2017 se [právnická osoba] [příjmení] p.l.c., je neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, ale zároveň v žalobě ani netvrdila, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalované zkoumána. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18), dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.) (ke všemu uvedenému srov. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3. 2020, věc C -679/18). 11. Žalobkyně se k ústnímu jednání nedostavila, čímž se dobrovolně zbavila svého práva obdržet od soudu náležité poučení dle § 118a o. s. ř., v jakém směru má svá žalobní tvrzení a důkazy ohledně zkoumání úvěruschopnosti doplnit. K jejím podmíněným žádostem o případné odročení jednání soud nemohl s ohledem na § 41a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout. 12. Vzhledem k tomu, že soud shledal smlouvu o úvěru ve smyslu shora uvedených ustanovení a citované judikatury absolutně neplatnou dle § 588 o. z. z důvodu neprokázání řádného zkoumání úvěruschopnosti žalované, rozhodoval podle § 2991 o. z. o vydání bezdůvodného obohacení žalobkyni. V řízení bylo prokázáno, že dne 23. 10. 2017 [právnická osoba] [příjmení] p.l.c. poskytla žalované částku 6 000 Kč, tato pohledávka za žalovanou byla následně postoupena na žalobkyni, přičemž žalovaná dosud na dlužnou částku uhradila pouze 4 200 Kč, vzniklo tak na její straně bezdůvodné obohacení ve výši 1 800 Kč, které je povinna žalobkyni vydat. Soud žalobkyni přiznal rovněž zákonný úrok z prodlení z této částky, a to od