6 C 382/2020-35 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobou ze dne 21. 8. 2020 se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení 6 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 6 000 Kč od 22. 6. 2018 do zaplacení a náhrady nákladů řízení. Uvedla, že žalovaná uzavřela dne 29. 5. 2018 se [právnická osoba] (dále jen„ původní věřitel“) prostřednictvím webových stránek původního věřitele smlouvu o úvěru, na jejímž základě čerpala převodem na svůj bankovní účet úvěr v konečné výši 7 212 Kč. Úvěr měl být splacen do 21. 6. 2018. Původní věřitelka prověřila úvěruschopnost žalované. Žalovaná však své povinnosti ze smlouvy nesplnila, jelikož do sjednané doby splatnosti částku, k jejímuž plnění se zavázala, neuhradila. Z původního věřitele byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 14. 8. 2019. Postoupení bylo žalované oznámeno. Na dlužnou částku doposud nebylo ničeho žalobkyni uhrazeno, a to ani přes předžalobní upomínku jejího právního zástupce. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobkyně z titulu spotřebitelského úvěru, se žalobkyně domáhala vydání bezdůvodného obohacení na straně žalované a navrhla, aby si soud vyžádal k prokázání toho, že žalované byl úvěr skutečně poskytnut, vyjádření banky. 2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila, k jednání se bez omluvy nedostavila. 3. Na základě provedeného dokazování soud učinil následující závěry stran skutkového stavu věci. Žalovaná sjednala dne 29. 5. 2018 se [právnická osoba] smlouvu o úvěru č. 771286, v níž se [právnická osoba] zavázala poskytnout žalované bezúčelový úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit do 21. 6. 2018 (ze smlouvy o úvěru, z obchodních podmínek). Na účet žalované byla dne 29. 5. 2018 poukázána částka ve výši 6 000 Kč (z výpisu z běžného účtu). K datu splatnosti dne 21. 6. 2018 byla žalovaná povinna uhradit 7 212 Kč (ze smlouvy o úvěru). Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni; postoupení pohledávky na žalobkyni bylo žalované oznámeno (ze smlouvy o postoupení pohledávek, vč. příloh, z oznámení o postoupení). Před podáním žaloby žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě dlužné částky (z předžalobní upomínky a dokladu o odeslání). 4. K otázce zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně žádné důkazy nedoložila. 5. Návrh na doplnění dokazování vyjádřením banky o provedené transakci soud zamítl. Navrženým důkazem by bylo možné prokázat nejvýše skutečnost, jakou částku žalobkyně žalované poskytla, nikoliv to, jakou částku žalovaná celkem na poskytnutý úvěr uhradila. Z tvrzení žalobkyně a jí předložených listin (zejm. platebních informací) přitom vyplývá, že žalovaná na poskytnutý úvěr žádnou částku neuhradila. Nad rámec uvedeného soud dodává, že skutečnost, zda byl úvěr poskytnut a v jaké výši prokazuje žalobkyně, jíž nic nebránilo v tom, aby potvrzení o poskytnutí finančních prostředků předložila sama. 6. Na základě takto zjištěných skutečností ohledně skutkového stavu soud uzavřel, že žalovaná sjednala s původním věřitelem dne 29. 5. 2018 smlouvu o úvěru, na jejímž základě se původní věřitel zavázal jí poskytnout úvěr ve výši 6 000 Kč a žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit do 21. 6. 2018 Žalobkyně neprokázala, že by zkoumala úvěruschopnost žalované. Pohledávka původního věřitele za žalovanou byla dne 14. 8. 2019 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno. Žalobkyně vyzvala žalovanou k úhradě dluhu předžalobní upomínkou. 7. Na zjištěný skutkový stav soud aplikoval § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Dále soud na danou věc aplikoval ustanovení zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen„ ZoSÚ“). Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 téhož ustanovení poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. 8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 9. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu bezdůvodně obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Po provedeném dokazování a právním posouzení věci dospěl soud k závěru, že smlouva o úvěru, kterou žalovaná měla sjednat dne 29. 5. 2018 se [právnická osoba] je absolutně neplatná, neboť při jejím uzavření nebyla v rozporu s ustanovením § 86 ZoSÚ řádně zkoumána otázka schopnosti žalované daný úvěr splatit, resp. žalobkyně neprokázala, ale zároveň v žalobě ani netvrdila, že by při uzavírání výše uvedené smlouvy o úvěru byla úvěruschopnost žalované zkoumána a k jakým konkrétním zjištěním ohledně této otázky u žalované původní věřitel dospěl. Z uvedeného důvodu je předmětná smlouva absolutně neplatná, a to dle ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ. Závěr o absolutní neplatnosti se opírá mimo jiné o nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, dle něhož se jedná požadavek, na němž je nutné bez výhrady trvat s tím, že je nerozhodné, zda je stanoven v právním předpise či nikoliv. Prostý gramatický výklad dovozující pouhou relativní neplatnost uzavřené smlouvy by znamenal jednak popření smyslu a účelu zákonné povinnosti zkoumání úvěruschopnosti vůbec, a jednak by vedl k výraznému snížení ochrany spotřebitele jako slabší strany, závislé nyní jen na jeho vlastní aktivitě. To ovšem nepochybně nebylo záměrem zákonodárce. Uvedené přitom potvrzuje i důvodová zpráva k ZoSÚ, v níž je v souvislosti s úpravou posuzování úvěruschopnosti uvedeno:„ (s ) tanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud výsledek posouzení úvěruschopnosti napovídá, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet.“ Z povahy věci, a rovněž s přihlédnutím k citované důvodové zprávě, smyslem institutu posuzování úvěruschopnosti spotřebitele před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru je vyhnout se situacím, kdy by úvěr byl poskytnut i osobám, u nichž by bylo lze důvodně pochybovat o tom, že budou schopny úvěr splácet. Tyto celospolečenské souvislosti negativních sociálních důsledků předlužení spotřebitele s (prevenční) povinností posouzení úvěruschopnosti byly zmiňovány i ve shora citované judikatuře. V uvedené právní úpravě se proto projevuje zájem na zachování veřejného pořádku, neboť uvedená pravidla a hodnoty jsou takového celospolečenského významu, že jejich porušení nelze akceptovat a právní jednání zjevně narušující veřejný pořádek má za následek jeho absolutní neplatnost, ke které soud přihlíží i bez námitky (§ 588 o. z.) (ke všemu uvedenému srov. rozhodnutí SDEU ze dne 5. 3.