5 C 246/2025-22 — Okresní soud v Benešově

1. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne , datum, domáhala vydání rozsudku, kterým bude žalované uložena povinnost zaplatit jí částku , částka, se příslušenstvím a nahradit náklady řízení. Uvedla, že se žalovanou uzavřela smlouvu o úvěru, na základě níž poskytla žalované částku , částka, za smluvní úrok ve výši 40 % měsíčně, a to v kapitalizované výši , částka, . Žalovaná se zavázala vrátit poskytnutý úvěr včetně smluvního úroku, neuhradila však ničeho. Žalobkyně úvěr dne , datum, zesplatnila. Žalobkyni tak žalovaná dosud dluží jistinu, kapitalizovaný smluvní úrok, a dále smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky, kterou se zavázala platit pro případ prodlení se splácením úvěru v celkové výši , částka, , a to přes výzvy k úhradě včetně předžalobní výzvy ze dne , datum, . Před poskytnutím úvěru prověřovala žalobkyně úvěruschopnost žalované z veřejně dostupných databází, ISIR, CEE, CRKI a BRKI a dále z výplatních pásek žalované.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a k ústnímu jednání se bez omluvy nedostavila. Žalobkyně se po omluvě k jednání nedostavila. Soud proto rozhodl postupem dle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v nepřítomnosti účastníků řízení.3. Soud provedl důkaz obsahem listin předložených žalobkyní, a to smlouvou o úvěru č. , hodnota, , výplatními páskami žalované, výpisy o čerpání, zesplatněním úvěru, upomínkou s dokladem o odeslání -– a po jejich zhodnocení podle § 132 o. s. ř. soud dospěl k následujícím závěrům ohledně skutkového stavu věci: Žalovaná jako úvěrovaná se žalobkyní jako úvěrující uzavřely smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše , částka, , který poskytla v celkové výši , částka, , a to dne , datum, částkou , částka, , dne , datum, částkou , částka, , dne , datum, částkou , částka, dne , datum, částkou , částka, , vždy bankovním převodem. Žalovaná se zavázala úvěr splatit spolu se smluvním úrokem 40 % měsíčně. Žalovaná však úvěr nesplácela, ačkoliv měla úvěr s úrokem vrátit v dohodnutých pravidelných měsíčních splátkách – neuhradila však ani jedinou. Žalobkyně proto úvěr zesplatnila k , datum, a požádala o okamžité vrácení poskytnuté dlužné jistiny , částka, , zaplacení smluvního úroku v kapitalizované výši , částka, a smluvní pokuty za prodlení ve výši , částka, . Uvedené částky žalovaná přes upomínání neuhradila žalobkyni ani zčásti, a to ani po zaslání předžalobní upomínky dne , datum, . Pokud jde o prověření úvěruschopnosti, žalobkyně předložila tři výplatní pásky žalované. Z výplatních pásek za únor až duben 2023 vyplývá mzda žalované v rozmezí od , částka, do , částka, .4. Při právním hodnocení soud vycházel z ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a to především z ustanovení o úvěru, o smluvní pokutě a o prodlení dlužníka.5. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán.7. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.8. Dle § 2049 o. z. zaplacení smluvní pokuty nezbavuje dlužníka povinnosti splnit dluh smluvní pokutou utvrzený.9. Podle § 1968 věta prvá o. z. podle něhož dlužník, který svůj dluh řádně a včas neplní, je v prodlení; dále z ustanovení § 1970 o. z., podle něhož po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Při posouzení výše úroku z prodlení požadovaného žalobkyní vycházel soud z nařízení vlády č. 351/2013 Sb.10. Dále soud vycházel ze zákona o spotřebitelském úvěru, zákona č. 257/2016 Sb. Podle § 86 odst. 1 a 2 poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne , datum, , sp. zn. , spisová značka, , uvedl, že: věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladující úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze , právnická osoba, ), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.13. Stejně tak Ústavní soud ve svém nálezu ze dne , datum, , sp. zn. , Anonymizováno, uvedl, že: poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn - jak plyne z výše uvedené judikatury - jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I․ ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil (srov. k tomu výslovně též sněmovní tisk číslo 679/0, důvodová zpráva k zákonu č. 257/2016 Sb., zvláštní část - k § 86; 7. volební období Poslanecké sněmovny Parlamentu, 2013 - 2017). Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikol