19 C 59/2021-20 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobce se žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 27. 9. 2021 domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalované, která je jeho zletilou dcerou. Žalobu odůvodnil tak, že naposledy bylo o výživném rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 9. 2009, č. j. 23 Nc 461/2009-33, jehož právní moc nastala 26. 10. 2009, kterým byla žalovaná svěřena do péče matky a žalobci jakožto otci bylo stanoveno výživné ve výši 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná 30. 6. 2021 ukončila studium na Středním odborném učilišti v [obec], přičemž žalobce má informace od matky žalované, že žalovaná nadále nebude ve studiu pokračovat. Žalobce je tak přesvědčen, že žalovaná je schopna živit se sama a že vyživovací povinnost žalobce k žalované zanikla. K žalobě žalobce připojil potvrzení o studiu žalované [celé jméno žalované]. 2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila podáním ze dne 6. 10. 2021, v němž uvedla, že se zrušením vyživovací povinnosti žalobce souhlasí. Dne 21. 9. 2021 ukončila studium v oboru kadeřník na Středním odborném učilišti v [obec], které bylo zakončeno výučním listem, přičemž se jednalo o náhradní termín závěrečných zkoušek. Od 3. 9. 2021 je vedena na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, přičemž podporu v nezaměstnanosti ani jiné dávky nepobírá, neboť na ně ze zákona nemá nárok. Dosud není v žádném zaměstnaneckém poměru, zaměstnání si intenzivně hledá. O dalším studiu neuvažuje. Rovněž uvedla, že nadále bydlí v [obec] se svojí matkou. K vyjádření žalovaná připojila výuční list, vysvědčení o závěrečné zkoušce ze dne 24. 9. 2021, návštěvní kartu Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Příbrami, kontaktní pracoviště [obec] a potvrzení o studiu ze dne 1. 9. 2021. 3. S ohledem na skutečnost, že oba účastníci jsou cizími státními příslušníky (konkrétně občany Slovenska), posuzoval soud nejprve otázku mezinárodní soudní pravomoci a rozhodného práva. Vycházel přitom z Nařízení Rady (ES) č. 4/2009 (tzv. Nařízení o příslušnosti, rozhodném právu, uznávání a výkonu rozhodnutí a o spolupráci ve věcech vyživovacích povinností) a uzavřel, že podle jeho článku 3 je k rozhodování ve věcech vyživovacích povinností v členských státech příslušný mimo jiné soud místa, v němž má odpůrce místo obvyklého pobytu. Příslušnost zdejšího soudu k projednání a rozhodnutí této věci je proto dána, neboť obvyklé bydliště žalované se ke dni zahájení řízení nacházelo v České republice. 4. Žalobce omluvil svou neúčast na nařízeném jednání a souhlasil s tím, aby soud věc projednal v jeho nepřítomnosti, přičemž žalovaná se k jednání soudu bez omluvy nedostavila. Soud proto věc projednal a rozhodl ve smyslu ustanovení § 101 odst. 3 občanského soudního řádu v nepřítomnosti účastníků. 5. Soud ve věci provedl dokazování vysvědčením o závěrečné zkoušce, vystaveným Středním odborným učilištěm, [obec] dne 24. 9. 2021, potvrzením o studiu ze dne 1. 9. 2021, výučním listem žalované, návštěvní kartou Úřadu práce ČR – Krajské pobočky v Příbrami, kontaktní pracoviště [obec], rodným listem žalované, jakož i podstatným obsahem opatrovnického spisu sp. zn. 23 Nc 461/2009, zejména rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 9. 2009, č. j. 23 Nc 461/2009-33. 6. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru o skutkovém stavu věci, dle něhož bylo o výživném pro žalovanou naposledy rozhodováno rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 9. 9. 2009, č. j. 23 Nc 461/2009-33, jehož právní moc nastala 29. 9. 2009, jímž byla schválena dohoda rodičů o svěření do péče a určení výživného pro tehdy ještě nezletilou žalovanou. Na základě soudem schválené dohody rodičů bylo výživné pro žalovanou s účinností ode dne 1. 6. 2008 stanoveno na částku 2 000 Kč měsíčně. Žalovaná pak byla vedena jako žákyně Středního odborného učiliště v [obec], [obec a číslo], v období ode dne 1. 9. 2018 až do 30. 6. 2021. Dne 24. 9. 2021 bylo žalované vystaveno vysvědčení o závěrečné zkoušce a výuční list v oboru vzdělání kadeřník. Žalovaná je pak vedena na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání v době od 3. 9. 2021. 7. Podle § 910 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, předci a potomci mají vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 citovaného občanského zákoníku výživné lze přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit. 8. Po zhodnocení shora provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná. Soud vzal za prokázané, že žalovaná ke dni 30. 6. 2021 ukončila svůj status studenta, tedy již zletilého dítěte, které se soustavným studiem připravuje na výkon budoucího povolání, a to bez ohledu na složení závěrečné zkoušky v opravném termínu. Ukončení studia není v daném případě vázáno na absolvování této zkoušky, ale na dovršení tří let doby trvání studia učebního oboru (za podmínky, že žalovaná studovala řádně a žádný ročník učebního oboru neopakovala – v tomto případě soud plně odkazuje na údaje uvedené v potvrzení o studiu vystavené příslušným středním odborným učilištěm). Žalované počínaje dnem 1. 7. 2021 nic objektivně nebránilo zajistit si prostředky na svou obživu výdělečnou činností, přičemž faktické možnosti zajistit si práci s ohledem na chybějící výuční list a nedostatek praxe nemají na posouzení otázky zániku vyživovací povinnosti vliv. Pro úplnost soud uvádí, že jiný výklad by vedl až k absurdní situaci, kdy by byl rodič i nadále po neomezenou dobu povinen výživou k již zletilému (a ve výdělečné činnosti nijak omezenému) dítěti, které sice již do školy nedochází, a tedy nestuduje, avšak závěrečnou zkoušku nesložilo ani v opravném termínu. S odkazem na shora uvedené soud uzavřel, že pokud je dítě fakticky schopno vlastní samostatné obživy (tedy může nastoupit do zaměstnání či zahájit jinou vlastní výdělečnou činnosti, event. se přihlásí do evidence uchazečů o zaměstnání) poté, co stanoveným způsobem ukončilo své studium (jež představovalo soustavnou přípravu na výkon budoucího povolání), zákonná vyživovací povinnost rodičů vůči tomuto dítěti tím zaniká. 9. Z uvedených důvodů tedy soud žalobě vyhověl a rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku, tedy vyživovací povinnost žalobce k žalované zrušil, a to s účinností ode dne 1. 7. 2021. 10. O nákladech řízení soud rozhodl výrokem II. ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 občanského soudního řádu tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, byť byl ve věci zcela úspěšný, se tohoto svého práva výslovně v žalobě vzdal.