4 C 223/2021 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení pohledávky ve výši 675 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku pod bodem I. tohoto rozsudku. Tvrdila, že žalovaný se stal držitelem televizního přijímače, čímž mu ze zákona vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto povinnost žalovaný splnil dne 31. 8. 2018. Tím mu zároveň vznikla povinnost platit televizní poplatek ve stanovené výši 135 Kč měsíčně. Žalovaný však poplatek pravidelně nehradil, na úhradě televizního poplatku tak dluží za období leden roku 2020 až květen roku 2020 celkovou částku ve výši 675 Kč, kterou žalobkyni ani přes upomínku neuhradil. Příslušenství pohledávky ve formě zákonného úroku z prodlení žalobkyně kapitalizovala pevnou částkou do dne vyhotovení žaloby, tj. 15. 4. 2021 ve výši 71,15 Kč. 2. Žalovaný se k návrhu žalobkyně nevyjádřil. 3. Vzhledem k tomu, že ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě předložených listinných důkazů, vyzval soud žalovaného podle ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.) k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání s tím, že pokud se písemně ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude mít soud podle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. za to, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalovaný se ve lhůtě nevyjádřil a dal tak najevo, že nemá k tomuto postupu námitek a s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Žalobkyně vyjádřila svůj souhlas s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání již v podaném návrhu. 4. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil následující skutečnosti rozhodné pro posouzení věci: 5. Žalovaný jako poplatník přihlásil v srpnu 2018 televizní přijímač (viz Potvrzení o přihlášení poplatníka televizních poplatků). Na základě této přihlášky pak televizní poplatky hradil nepravidelně, když dosud žalobkyni neuhradil televizní poplatky ve výši 675 Kč za období leden roku 2020 až květen roku 2020 (viz Výzva k úhradě dlužných poplatků ze dne 15. 9. 2020 včetně Dodejky). Vzhledem k tomu, že žalovaný pohledávku ani přes výzvu neuhradil, požaduje žalobkyně z dlužné jistiny ve výši 675 Kč kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 71,15 Kč (viz Specifikace výpočtu kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení). 6. Z jiných než shora uvedených důkazů soud nevycházel, neboť nebyly ve věci rozhodné. 7. Shora zjištěný skutkový stav soud posoudil dle ustanovení § 3 odst. 2 zák. č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích (dále jen„ zákon“), dle kterého je poplatníkem televizního poplatku fyzická osoba nebo právnická osoba, která vlastní televizní přijímač. Jestliže drží nebo z jiného právního důvodu alespoň 1 měsíc užívá televizní přijímač fyzická osoba nebo právnická osoba, která není jeho vlastníkem, je poplatníkem tato osoba. Podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona je poplatník povinen oznámit provozovateli vysílání ze zákona, popřípadě pověřené osobě, že se stal poplatníkem, a to do 15 dnů ode dne, kdy se jím stal. Podle ustanovení § 12 odst. 2 zákona oznamovací povinnost podle ustanovení § 8 odst. 2 až 5 se považuje za splněnou, pokud před dnem účinnosti tohoto zákona byl poplatník přihlášen k evidenci podle dosavadních právních předpisů. Podle ustanovení § 8 odst. 8 zákona, z evidence poplatníků rozhlasového nebo televizního poplatku je povinen se odhlásit poplatník, který přestal být poplatníkem podle tohoto zákona, a to do 15 dnů ode dne, kdy nastala skutečnost odůvodňující odhlášení. Podle ustanovení § 7 odst. 5 zákona, odhlásí-li se poplatník z evidence poplatníků nebo sníží-li poplatník počet evidovaných rozhlasových nebo televizních přijímačů, zaplatí rozhlasový nebo televizní poplatek v původní výši rovněž za měsíc, v němž k takové změně došlo. 8. V souzeném případě soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně a zcela jí vyhověl, když měl na základě dokazováním zjištěného skutkového stavu za prokázané, že žalovaný se od srpna 2018 stal poplatníkem televizního poplatku, když přihlásil televizní přijímač jako poplatník. Tím mu vznikla povinnost hradit televizní poplatek ve stanovené výši. Jelikož žalovaný ve stanovených termínech poplatek řádně nehradil, a to ani přes upomínku žalobkyně, soud mu kromě dlužné jistiny v součtu celkem 675 Kč přiznal rovněž nárok na zaplacení zákonných úroků z prodlení, které žalobkyně do dne vyhotovení žaloby, tj. 15. 4. 2021 správně kapitalizovala pevnou částkou ve výši 71,15 Kč. Požadovaná výše úroku z prodlení odpovídá nařízení vlády č. 351/2013 Sb. a soud ji tedy v požadované výši žalobkyni přiznal. Lhůtu k plnění soud určil podle 160 odst. 1 o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší než zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách (výrok pod bodem I. tohoto rozsudku). 9. Výrok II. o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci plný úspěch a přísluší jí náhrada účelně vynaložených nákladů řízení v plné výši. Přestože byla žalobkyně zastoupena v řízení advokátem, nepovažoval soud tyto náklady za účelně vynaložené, když žalobkyně je právnickou osobou vybavenou samostatným právním úsekem, a je tedy personálně i materiálně vybavena k tomu, aby sama uplatňovala nároky z titulu nezaplacených televizních poplatků, aniž by (byť relativně dočasně) odčerpávala zdroje svých příjmů, kterými jsou převážně právě televizní poplatky. Soud v tomto smyslu odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3344/12, v němž Ústavní soud konstatoval, že„ náhrada nákladů řízení podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 484/2000 Sb. (pozn. byla zrušena nálezem Ústavního soudu č. 116/2013 Sb., nyní je třeba aplikovat vyhlášku č. 177/1996 Sb., advokátní tarif) … je přiznávána úspěšnému účastníku řízení; v právě projednávaném případě tedy jde - alespoň z účetního hlediska - o výnos v rozpočtu České televize. Nicméně ani tato skutečnost nemůže konvenovat podstatě a smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., které hovoří o nákladech potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva. I kdyby náhrada nákladů řízení přiznaná podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. byla skutečně výnosem rozpočtu České televize (a zde tedy zůstává otevřená otázka stimulů s Českou televizí spolupracující advokátní kanceláře), nelze takovýto postup České televize považovat za konvenující principům spravedlnosti, jež by se právě televize měla snažit při všech svých činnostech (správu a vymáhání televizních poplatků nevyjímaje) naplňovat. Pokud totiž agendu televizních poplatků sama spravuje - což plyne jak z citované výroční zprávy o hospodaření, tak i z vyžádaného soudního spisu Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově (srov. č.l. 9 - 11) - a tuto agendu následně předává příslušné advokátní kanceláři, pak se racionální smysl právního zastoupení advokátem do značné míry vytrácí. Ve sporech odvíjejících se od neuhrazených televizních poplatků nelze totiž paušálně (výjimka je samozřejmě možná) očekávat uplatnění do té míry specializovaných znalostí, jimiž by nedisponovali pracovníci zmíněného právního útvaru České televize; nadto lze - podle Ústavního soudu - vést úvahu i v tom směru, že měl-li televizní poplatek podle shora citované výroční zprávy z roku 2011 pokrývat takřka 90 % nákladů rozpočtu na rok 2012, pak je jistě žádoucí a správné, aby si Česká televize činnosti spojené se správou a výběrem televizních poplatků zabezpečovala sama“. 10. Soud proto přiznal žalobkyni náhradu nákladů podle § 151 odst. 3 o.s.ř., jako by advokátem v řízení zastoupena nebyla. Náklady žalobkyně představují zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč, a dále paušální náhradu v paušální výši určené podle vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 o.s.ř. a podle § 89a exekučního řádu (dále jen„ vyhláška“). Soud přiznal žalobkyni náhradu za 2 úkony podle § 1 odst. 3, písm. a) vyhlášky, tj. za výzvu žalované k plnění a za písemné podání ve věci samé (žaloba) vždy ve výši 100 Kč podle § 2 odst. 1 vyhlášky, neboť se jedná o spor, ve kterém bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, předmětem řízení je peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč Celkem tak soud přiznal žalobkyni náhradu nákladů ve výši 600 Kč. Jejich zaplacení soud žalovanému uložil ve lhůtě podle § 160 odst. 1 o.s.ř. odst. 1 část věty před středníkem o.s.ř., neboť soud neshledal podmínky pro stanovení lhůty delší než zákonné ani pro uložení peněžitého plnění ve splátkách (výrok pod bodem II. tohoto rozsudku).