13 C 42/2022-22 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobou doručenou soudu dne 23. 2. 2022 se žalobce proti žalované domáhal vyklizení bytu sestávajícího ze tří místností a kuchyňského koutu s příslušenstvím v domě [adresa] v [obec]. Uvedl, že je výlučným vlastníkem těchto nemovitostí a žalovaná zmíněný byt užívala na základě toho, že byla manželkou jednatele žalobce. Manželství žalované a jednatele žalobce však bylo rozvedeno, a proto žalovaná již v současné době právo na užívání bytu nemá. Žalobce uvedl, že žalovaná vyvolává velmi často spory, které negativním způsobem ovlivňují nejen jednatele žalobce, ale především společného syna jednatele žalobce a žalované. Situací se velmi často zabývala i policie. Žalobce nabízel žalované, že jí umožní užívat v domě jiný byt, avšak toto žalovaná odmítla. Žádal proto, aby soud žalobě v plném rozsahu vyhověl a zároveň žalobci přiznal právo na náhradu nákladů řízení. 2. Žalovaná uvedla, že nesouhlasí s tím, aby bylo soudem rozhodnuto o její povinnosti byt okamžitě opustit. Poukázala na to, že řešila svoji složitější životní situaci a žádala, aby mohla byt opustit ve lhůtě tří měsíců od právní moci rozsudku. 3. Soud v řízení provedl tyto důkazy: Rozsudek zdejšího soudu č. j. 18 C 24/2021-29 ze dne 17. 6. 2021, který nabyl právní moci dne 12. 7. 2021, ze kterého bylo zjištěno, že manželství jednatele žalobce a žalované bylo rozvedeno. Výpis z katastru nemovitostí, ze kterého bylo zjištěno, že žalobce je vlastníkem domu [adresa] v obci a k.ú. [obec]. 4. Po takto provedeném dokazování má soud za prokázaný následující skutkový stav: Žalobce je vlastníkem nemovitostí, domu [adresa] v [obec], v němž je ve 3. podlaží byt o třech místnostech s kuchyňským koutem a příslušenstvím, který užívá jednatel žalobce a žalovaná. Manželství jednatele žalobce a žalované bylo rozvedeno, když rozsudek nabyl právní moci dne 12. 7. 2021. Pro úplnost soud dodává, že skutečnost, že žalobce je vlastníkem nemovitosti, v niž žalovaná užívá konkrétní byt, považoval soud za v zásadě nespornou, neboť ani jeden z účastníků tohoto řízení tuto skutečnost nikterak nezpochybňoval. 5. Podle ustanovení § 770 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, zaniklo-li manželství rozvodem, a manželé měli v domě nebo bytě právo bydlet, s tím, že jedno právo bylo odvozeno od druhého, má právo žádat vystěhování toho z rozvedených manželů, který měl jen právo odvozené, ten, kdo má k domu nebo bytu věcné nebo závazkové právo, od kterého bylo právo druhého z manželů bydlet přímo odvozeno. 6. Soud hodnotil všechny v řízení provedené důkazy v souladu s ustanovením § 132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“, a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. 7. Pro tento závěr soudu primárně hovoří postoj samotné žalované, která se v průběhu řízení proti žalobě bránila pouze tím, že žádala, aby jí k vystěhování byla poskytnuta delší časová lhůta. Svou procesní obranu však žalovaná nikterak nestavěla na tom, že by žalobce své právo v rámci tohoto řízení uplatnil neoprávněně. Již tento samotný fakt vedl soud k tomu, že žalobě vyhověl, neboť je zjevné, že žalovaná svým postojem nárok žalobce v zásadě uznala. 8. Nicméně soud se samozřejmě zabýval otázkou, zda byly splněny zákonné předpoklady pro vyhovění žalobě a konstatuje, že podmínky uvedené v ustanovení § 770 občanského zákoníku byly zcela naplněny. V průběhu řízení bylo jednoznačně prokázáno, že žalovaná své právo bydlet v uvedeném bytě odvozovala toliko od osoby jednatele žalobce, se kterým v minulosti uzavřela manželství. Vzhledem k tomu však, že manželství jednatele žalobce a žalované bylo pravomocně rozvedeno, její právo užívat byt ve vlastnictví žalobce zaniklo. Je přitom zjevné, že právo užívat byt svědčící jednateli žalobce je už z povahy věci samotné silnější, než odvozené právo užívat byt, které svědčilo žalované. Je totiž evidentní, že jednatel žalobce je de facto prostřednictvím své společnosti vlastníkem předmětného bytu, a proto je i jeho právo užívat byt skutečně právem silnějším, než právo žalované, která ho pouze od osoby jednatele žalobce z titulu uzavřeného manželství odvozovala. Konečně soud konstatuje, že na projednávanou věc dopadá toliko zmíněné ustanovení § 770 občanského zákoníku, neboť žádná z podmínek uvedených v ustanovení § 768 nebo § 769 občanského zákoníku nebyla naplněna. Po provedeném dokazování je totiž jasně patrné, že bývalí manželé, tedy jednatel žalobce a žalovaná, neměli nikdy v minulosti – a už vůbec ne v okamžiku rozhodování soudu - stejné, popřípadě společné právo užívání předmětného bytu. Právo užívání primárně svědčilo a svědčí jednateli žalobce a žalovaná své právo byt užívat toliko odvozovala od osoby jednatele žalobce, jehož byla manželkou. V okamžiku, kdy tedy soud shledal, že podmínky uvedené v ustanovení § 770 občanského zákoníku byly bezezbytku naplněny, žalobě vyhověl. 9. Lhůtu k plnění, tedy k vystěhování, soud stanovil v souladu s ustanovením § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., když neshledal důvody ke stanovení lhůty delší. S delší lhůtou předně nesouhlasil sám žalobce a ani soud nedospěl k závěru, že by byly splněny podmínky pro stanovení delší lhůty. Je sice pravdou, že žalovaná žádala o lhůtu tří měsíců od právní moci rozsudku, aby si mohla zajistit jiné bydlení, avšak soud je toho názoru, že žalovaná nepředložila žádný pádný argument, aby soud jejímu požadavku vyhověl. Je totiž zjevné, že žalovaná si musela být celé situace velmi dobře vědoma, jakož si musela být vědoma i toho, že její právo užívat předmětný byt s rozvodem manželství s jednatelem žalobce zaniklo. O této skutečnosti žalovaná věděla již od července 2021, kdy bylo její manželství rozvedeno. O skutečnosti, že žalobce má v úmyslu domoci se vystěhování žalované z předmětného bytu pak žalovaná věděla přinejmenším od dubna letošního roku, kdy jí byla doručena žaloba. Zároveň platí, že jednání před soudem bylo z července 2022 odročeno na žádost žalobce na konec září 2022. Žalovaná tak opětovně měla další lhůtu a další prostor pro to, aby si nové bydlení opatřila. Její současná žádost o poskytnutí další tříměsíční lhůty k zajištění jiného bydlení se tak soudu jeví na straně jedné jako zcela neopodstatněná, na straně druhé jako snaha vedoucí pouze k prodloužení současné, pro žalobce neúnosné situace. K něčemu takovému však dle názoru soudu neexistuje žádný důvod. V okamžiku, kdy bylo zcela zřetelné, že žalovaná měla prostor k zajištění jiného bydlení přinejmenším od dubna letošního roku, avšak žalovaná tento časový prostor nikterak nevyužila, neviděl soud důvod pro to, aby lhůtu k vystěhování stanovil jinou, než jak předpokládá zákon. Navíc je soudu obecně známo, že situace na trhu s bydlením je velmi příznivá a obstarání si nového bydlení není v současné době vůbec žádný problém. Proto tedy soud stanovil lhůtu 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. 10. O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s ustanovením § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že plně úspěšnému žalobci přiznal právo na jejich náhradu ve výši sta procent. Náklady řízení jsou představovány toliko zaplaceným soudním poplatkem. Soud proto žalované uložil, aby žalobci náklady řízení ve výši 2 000 Kč uhradila, a to opětovně v již zmíněné lhůtě předpokládané v ustanovení § 160 odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., tedy tentokrát ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku, když k jinému postupu soud neshledal podmínek.