6 C 8/2022-21 — Okresní soud v Berouně

1. Žalobou doručenou soudu dne 15. 12. 2021 se žalobkyně domáhala proti žalovanému zaplacení částky 6.075 Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacených televizních poplatků na základě zákona č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, a to za měsíce leden 2021, duben 2021 a červenec 2021 vždy ve výši 2.025 Kč. 2. Zdejší soud následně vydal ve věci dne 21. 12. 2021 pod č.j. EPR 295889/2021-5 elektronický platební rozkaz, jímž žalobě v plném rozsahu vyhověl. 3. Žalovaný napadl shora uvedené rozhodnutí soudu včasným odporem, v němž současně k žalobou uplatněnému nároku uvedl, že žalobkyni hradí řádně již od roku 2007 televizní poplatky za pět přijímačů. V době pandemie onemocnění covid-19 však byl nucen na základě nařízení vlády v nouzovém stavu uzavřít provozovaný hotel, v důsledku čehož nemohl poskytovat ubytovací služby, a tím ani používat televizní přijímače. Žalovaný se proto opakovaně obracel s dotazy na žalobkyni, avšak bezvýsledně. Je přesvědčen, že nárok žalobkyně nemůže být po právu, jestliže není možné používat televizní přijímače na základě rozhodnutí státu. Žalobkyně pak ani nemohla být zkrácena na svých právech, pokud je příjemcem prostředků ze státního rozpočtu a poplatků. Závěrem žalovaný uvedl, že poplatky za celý rok 2021 uhradil dne 19. 12. 2021. 4. Žalobkyně poté ještě před tím, než soud ve věci samé zahájil jednání, vzala svým podáním ze dne 26. 1. 2022 žalobu v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že žalovaný po podání žaloby dne 20. 12. 2021 uhradil žalobkyni celkovou částku 8.100 Kč, jež byla započtena na dlužnou částku s příslušenstvím. Zbývající část úhrady ve výši 1.126 Kč je pak žalobkyně připravena započíst na náklady řízení, vzniklé jí v důsledku podání žaloby. Poukázala současně na to, že ke zpětvzetí důvodně podané žaloby přistoupila právě v důsledku postupu žalovaného, který měl dostatek času k dobrovolnému splnění svého dluhu, byl-li nadto k úhradě upomínán a s povinností hradit žalobkyni poplatky obeznámen. Žalobkyni proto nelze připisovat k tíži, že se pro nečinnost žalovaného obrátila se svým nárokem na soud. Navrhovala proto, aby soud řízení zastavil a současně žalovanému uložil povinnost nahradit jí náklady řízení v částce 1.126 Kč. 5. Podle ustanovení § 96 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), může žalobce vzít za řízení návrh na jeho zahájení zpět, a to zčásti nebo zcela. Podle § 96 odst. 2 o.s.ř. pak soud v případě zpětvzetí návrhu řízení zcela nebo zčásti zastaví. 6. Jelikož ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, nežli soud ve věci samé zahájil jednání, nebylo třeba k uvedenému procesnímu úkonu žalobkyně souhlasu žalovaného (§ 96 odst. 3 a 4 o.s.ř.). V souladu se shora uvedenými skutečnostmi tedy soud postupoval ve smyslu ustanovení § 96 odst. 2 o.s.ř. a výrokem pod bodem I. řízení v plném rozsahu zastavil. 7. O náhradě nákladů řízení pak soud rozhodl výrokem II. tak, že žalobkyni právo na jejich náhradu vůči žalovanému nepřiznal, a to zcela. Toto své rozhodnutí opřel v prvé řadě o ustanovení § 146 odst. 2 věta prvá o.s.ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Zavinění je zde třeba posuzovat výlučně z procesního hlediska, tedy podle procesního výsledku. V daném případě tedy soud posuzoval procesní zavinění toho, že řízení bylo zastaveno, přičemž musel uzavřít, že toto zavinění nese čistě z procesního hlediska žalovaný, který vymáhanou pohledávku žalobkyni uhradil až po podání žaloby v této věci, kdy tedy žalobkyně vzala žalobu zpět právě v důsledku chování žalovaného. Nicméně soud v dané věci dospěl k závěru, že je třeba aplikovat ustanovení § 150 o.s.ř., dle něhož jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat. Důvody zvláštního zřetele hodné pro plné nepřiznání náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalobkyni pak soud spatřuje v okolnostech, jež předcházely uplatnění nároku v řízení před soudem a které spočívaly ve všeobecně známé tíživé celospolečenské situaci v důsledku přetrvávající pandemie onemocnění covid-19. Ta pak závažným způsobem postihla právě i podnikatele v oborech pohostinství a ubytovací služby, neboť ti na základě protiepidemických opatření nadále nemohli provozovat svou činnost vůbec či ve zcela omezeném rozsahu. Za daném stavu věci je tedy zcela zřejmé, že žalovaný objektivně nemohl poskytovat služby, v jejichž souvislosti mu byly žalobkyní účtovány v rozhodném období roku 2021 televizní poplatky, které žalovaný posléze v průběhu řízení v této věci doplatil. Současně soud zohlednil též skutečnost, že žalovaný nebyl v daném případě zcela nečinný, naopak se žalobkyní ohledně povinnosti hradit poplatky komunikoval (doloženo korespondencí účastníků), žalobkyně však na jeho žádost o prominutí povinnosti hradit za této situace televizní poplatky nereflektovala. Vzhledem k uvedeným okolnostem je tedy soud přesvědčen, že ukládat žalovanému ještě i povinnost k náhradě nákladů řízení vůči žalobkyni by se v dané věci jevilo nepřiměřeně tvrdým a rigidním postupem, zejména vzhledem k tomu, že žalobkyně je veřejnoprávní institucí. Soud upozorňuje na to, že stát vycházel v době pandemie vstříc jednotlivých skupinám subjektů ať již podnikatelského charakteru či nikoliv např. formou odkladu nájemného či splátek závazků. Je proto na místě, aby se tato solidarita odrazila i v postupu při vymáhání koncesionářských poplatků vůči podnikatelům, kteří byli nuceni na základě státem vydaných opatření svou výdělečnou činnost omezit (zejména tehdy, kdy nebyl zřejmý a předvídatelný další vývoj pandemie a trvání vydaných opatření). Z uvedených důvodů tedy soud rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobkyni jejich náhradu nepřiznal.