3 C 133/2025-16 — Okresní soud v Berouně

1. Návrhem doručeným zdejšímu soudu dne 25. 9. 2025, ve znění jeho doplnění ze dne 8. 10. 2025, se žalobce domáhal zrušení vyživovací povinnosti k žalované - své dceři, stanovené rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 22. 11. 2021 (správně 10. 1. 2022) sp. zn. 25 Nc 2176/2021, jímž mu byla uložena povinnost přispívat na její výživu částkou 7 000 Kč měsíčně. Svůj návrh odůvodnil tím, že se domnívá, že tato jeho povinnost již není důvodná, neboť žalovaná dne 31. 8. 2025 ukončila přípravu na budoucí povolání, je výdělečně činná a je schopna živit se sama. Vyživovací povinnost navrhl ukončit k datu 31. 8. 2025.2. Žalovaná se písemně vyjádřila tak, že dne 312. 8. 2025 skutečně ukončila přípravu na budoucí povolání, od 1. 9. 2025 je vedena na úřadu práce s tím, že již má nastoupit do zaměstnání. S návrhem vyslovila souhlas.3. K jednání soudu nařízeného na den 3. 3. 2026 se žalovaná bez omluvy nedostavila, ačkoli předvolání k jednání jí bylo řádně a včas doručeno. Soud tak věc projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalované v souladu s § 101 odst. 3 občanského soudního řádu.4. Soud provedl dokazování rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 10. 1. 2022, č.j. 25 Nc 2176/2021 – 24 ze dne 10. 1. 2022, přičemž vycházel i ze shodných stanovisek účastníků, a zjistil následující ve věci podstatné skutečnosti:5. Žalobce je otcem žalované, v době nezletilosti byla žalovaná svěřena pravomocným rozhodnutím zdejšího soudu na základě dohody rodičů do péče matky a otec se zavázal přispívat na výživu dcery částkou 7 000 Kč měsíčně, a to s účinností od 1. 6. 2021. Žalovaná se s žalobcem od června 2021 vůbec nestýkala, neboť si nerozuměla s jeho novou partnerkou. Žalobce se ani aktuálně s žalovanou dlouhodobě nestýká, není s ní v žádném kontaktu, žalovaná ani její matka s ním nekomunikují. Žalovaná se do 31. 8. 2025 připravovala na své budoucí povolání, skutečnost, že již ukončila své vzdělání se žalobce dozvěděl od její polorodé sestry. Žalovaná byla od 1. 9. 2025 vedena jako uchazečka o zaměstnání na úřadu práce v , adresa, a do konce roku 2025 měla již nastoupit do zaměstnání.6. Soud při právním posouzení vycházel z ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Podle § 910 odst. 1 o. z. mají předci a potomci vzájemnou vyživovací povinnost. Podle § 911 o. z. lze výživné přiznat, jestliže oprávněný není schopen sám se živit.7. Po zhodnocení shora provedených důkazů dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně, přičemž stanovisko žalované bylo od počátku souhlasné – souhlasila se zrušením vyživovací povinnosti, tedy na placení výživného pro svou osobu již netrvala. Soud má za prokázané, že žalovaná se již studiem nepřipravuje na své budoucí povolání, neboť toto studium ke dni 31. 8. 2025 ukončila. Z výše uvedeného vyplývá, že žalovaná je již schopna aktuálně se sama živit (a o získání pracovního místa usiluje), a zákonná vyživovací povinnost žalobce vůči žalované tak zanikla. Soud proto podané žalobě v plném rozsahu vyhověl a vyživovací povinnost žalobce vůči žalované zrušil tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku.8. Ohledně nákladů řízení soud rozhodl pod výrokem II. podle § 151 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) ve smyslu ustanovení § 142 odst. 1 o.s.ř., kdy žalobce, který byl ve věci plně úspěšný, by měl právo na jejich náhradu, avšak náhradu nákladů nepožadoval, žádné náklady mu v souvislosti s tímto řízením nevznikly, a navíc žalovaná od počátku zaujala souhlasné stanovisko ve věci. Soud tak žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení nepřiznal.