238 C 23/2021-88 — Okresní soud v Bruntále

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 35.991 Kč s úrokem z prodlení a s úrokem z úvěru s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru. 2. Žalovaný žalobu neuznal, nechtěl se k ní vyjádřit a rozhodnutí ponechal na uvážení soudu. Dále uvedl, že platil na bydlení 5.200 Kč měsíčně a platil další půjčky od [příjmení], [anonymizováno] a [anonymizována dvě slova] a [anonymizováno], společně s bydlením částku 17.000 Kč měsíčně. Když přišel o práci, nezvládl všechno platit. 3. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o úvěru dne [datum] na částku 30.000 Kč na dobu 36 měsíčních splátek po 2.415 Kč s úrokem ve výši 136,66 % s tím, že celková částka splatná úvěrovaným činí 86.940 Kč (viz smlouva o úvěru). Ve smlouvě o úvěru byla sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení s úhradou splátky, a to o více než 30 dní ve výši 499 Kč za každou dlužnou splátku. Dále smluvní pokutu 0,1% denně z nové jistiny (smlouva o úvěru). Dle karty klienta žalovaný hradil řádně splátky půjčky do října 2020, pak 3 splátky vynechal po dohodě se žalobkyní a uhradil ještě 5 splátek, kdy tak uhradil celkem 36.225 Kč (viz karta klienta, žádost žalovaného a upravený splátkový kalendář)). Platba půjčky byla vyplacena na účet (viz výpis z účtu). Žalobkyně pak žalovaného vyzvala k plnění a dne 20. 12. 2020 oznámila zesplatnění úvěru (viz výzvy a oznámení). Žalobkyně předložila hodnocení klienta, dle kterého žalovaný dosahoval příjmu 22.377 Kč měsíčně a výdaje činily 3.410 Kč životní minimum, 1.500 Kč bydlení, 6.915 Kč splátky a 200 Kč ostatní výdaje, celkem 12.025 Kč (listina na č. l. 19 spisu). Žalobkyně prokazovala pracovní smlouvou a výplatními páskami příjem žalovaného, a to za duben 23.603 Kč, za květen 21.151 Kč (viz citované listiny). V dubnu 2019 byl počáteční zůstatek na účtu žalovaného 137,47 Kč, 5. 4. 2019 byl na účet žalovaného vyplacen úvěr žalobkyní ve výši 35.000 Kč a příjem ze zaměstnání 14.783 Kč, z účtu žalovaného odcházeli každý měsíc větší částky peněz na účet u [právnická osoba], v dubnu celkem ve výši 13.100 Kč, v květnu 11.200 Kč a v červnu 15.100 Kč, na účet v květnu 2019 přišla platba od [právnická osoba] 2.000 Kč a v červnu hradil nájem 4.000 Kč a pravidelně platbu žalobkyni ve výši 4.098 Kč a od května ještě žalobkyni platbu 2.8147 Kč, dne 24. 6. 2019 vyplatila žalobkyni úvěr na účet žalovaného 30.000 Kč (výpis z účtu). Kromě tohoto úvěru žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 50.000 Kč dne 17. 10. 2017 se splátkou 4.098 Kč měsíčně a dne 1. 4. 2019 úvěr ve výši 35.000 Kč se splátkou 2.817 Kč měsíčně (rozsudek zdejšího soudu [spisová značka] a žaloba ve věci [spisová značka]). 4. Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. 5. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. 6. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. 7. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. 8. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. 9. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. 10. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. 11. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. 12. Žalobkyně řádně zkoumala příjmovou stránku u žalovaného, ale nijak již nezkoumala stránku výdajovou. Přitom ze samotného výpisu z účtu plyne, že žalovaný neměl před poskytnutím úvěru dne [datum] ve výši 35.000 Kč na účtu žádný zůstatek, bral si další půjčku od [právnická osoba] a splácel další závazek zřejmě za půjčku od [příjmení]. Z hodnocení klienta pak vyplývá, že žalobkyně počítala výdaje na bydlení částkou 1.500 Kč, avšak žalovaný reálně vynakládal na bydlení částku 5.200 Kč. Sám žalovaný uvedl, že hradil i s úvěrem žalobkyně a s bydlením měsíčně splátky 17.000 Kč měsíčně. Soud tak má za to, že úvěruschopnost žalovaného neposuzovala žalobkyně řádně v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když úmyslně či z nedbalosti podcenila výdajovou stránku. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu o úvěru, kdy bylo poskytnuto žalovanému 30.000 Kč a žalovaným uhrazeno 36.225 Kč. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. 13. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, pak v řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.