38 C 109/2023-72 — Okresní soud v Bruntále

Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 8.040,55 Kč s úrokem z prodlení a s úrokem z úvěru s tím, že se žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru do výše 10.000 Kč. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Provedeným dokazováním zjistil soud následující skutkový stav věci: Žalobkyně s žalovaným uzavřela smlouvu o revolvingovém úvěru dne [datum] s úvěrovým rámcem 10.000 Kč (smlouva o úvěru). Dle přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2016 činil základ daně u žalovaného 42.025 Kč (daňové přiznání). Dle výpisu z účtu za leden 2018 činil příjem na účet 11.000 Kč, z účtu byly prováděny trvalé příkazy, jeden je označen jako splátka úvěru ve výši 2.395,62 Kč, dva z příkazů k úhradě přesahují částku 5.000 Kč (výpis z účtu). Pokud jde o žalobkyni, pak se jednoznačně jedná o společnost, která byla založena za účelem generování zisku. Žalobkyně je tak jednoznačně v postavení podnikatele, neboť se jedná o nebankovního poskytovatele úvěru a žalovaný je v postavení spotřebitele. Jedná se tak o spotřebitelský úvěr podle § 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (také jen ZosÚ) a na závazkový vztah je proto nutno aplikovat i ustanovení § 86 ZosÚ. § 86 zákona o spotřebitelském úvěru ukládá poskytovateli před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Podle § 87 odst. 1 věta prvá ZosÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Také při výkladu ustanovení § 86 ZosÚ se prosadí závěry zformulované v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 1 As 30/2015 (k tomu srovnej zejména bod 26 rozsudku NSS), že pouhé předložení ničím nedoložených prohlášení spotřebitele není dostatečné k řádnému posouzení úvěruschopnosti dlužníka. Poskytovatel je povinen aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat, a proto za součást odborné péče poskytovatele úvěru se považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Jedině takovýto skutkový podklad, který podmiňuje analýzu pasivní a aktivní stránky majetkových poměrů dlužníka, vede k odpovídajícímu zjištění, zda spotřebitel bude schopen splatit poskytnutý úvěr dohodnutým způsobem. Soud vychází z ustanovení § 580 odst. 1 občanského zákoníku, kdy neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zřejmě příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému. Podle § 2991 odst. 2 občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale i zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, narušení rodinných a sociálních vztahů, chrání také samotné věřitele, kteří poskytli spotřebiteli úvěry již dříve. Žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného, kterou měla zkoumat před prvním čerpáním prostředků. Z daňového přiznání ani z výpisu z účtu žalovaného nevyplývá dostatek finančních prostředků na hrazení úvěru, není zřejmé, jaké další závazky měl žalovaný v té době plnit. Jistá je pouze jedna splátka úvěru, další trvalé platby nejsou z výpisu z účtu identifikovatelné. Z předložených listin pak nevyplývá ani počet vyživovacích povinností a náklady na život, tedy na bydlení, energie a další. Soud tak má za to, že úvěruschopnost žalovaného neposuzovala žalobkyně řádně v souladu s § 86 zákona č. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, když úmyslně či z nedbalosti podcenila výdajovou stránku. Soud přihlédl k neplatnosti smlouvy o úvěru z úřední povinnosti podle § 588 ve spojení § 580 občanského zákoníku a smlouvu o úvěru uzavřenou mezi účastníky hodnotil jako neplatnou. Za této situace má žalobkyně právo na vydání bezdůvodného obohacení podle § 2991 odst. 1 občanského zákoníku, tedy nárok na vrácení vzájemně přijatých plnění, toho, co žalobkyně poskytla žalovanému a co žalovaný zaplatil na smlouvu o úvěru, kdy bylo poskytnuto žalovanému 32.092,78 Kč a žalovaným uhrazeno 39.2704 Kč. Soud proto žalobu v celém rozsahu zamítl. Pokud jde o nárok na náhradu nákladů řízení, pak v řízení byl plně úspěšný žalovaný, kterému však dle obsahu spisu žádné náklady nevznikly.