6 C 236/2020-44 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne [datum] domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 1.334 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši z této částky jdoucími od 3. 11. 2019 do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako vlastník motorového vozidla [registrační značka], [VIN kód], číslo technického průkazu [anonymizováno], neměl v období od 13. 2. 2019 do 6. 3. 2019 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Žalovaný je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Výši příspěvku určil žalobce dle §4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u osobního automobilu s objemem válců motoru nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3 činí 1.034 Kč (22 dní x 47 Kč) a poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek činí 300 Kč (§4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalovaný svoji povinnost ani přes výzvu žalobce nesplnil. Dluh se stal splatným dne 25. 8. 2019 a ode dne následujícího pak žalobce požaduje úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Z výzvy ze dne 18. 9. 2019, upomínky ze dne 20. 11. 2019 a 22. 1. 2020 a předžalobní upomínky ze dne 22. 6. 2020, ve spojení s příslušnými doklady o jejich odeslání, má soud za prokázané, že žalobce před podání žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dle ust. § 3 odst. 2 věta první zákona č. 168/1999Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon“), uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle ust. § 4 odst. 1 zákona, vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen "osoba povinná k zaplacení příspěvku") jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Dle ust. § 4 odst. 2 zákona, při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku se má za to, že a) osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a b) osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Za užití právě citovaných zákonný ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalovaný jakožto vlastník a provozovatel motorového vozidla neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za shora uvedené období. Žalovaný tuto skutečnost ani žádným způsobem nerozporoval. Žalovanému tedy vznikla ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona povinnost uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. Výši příspěvku určil žalobce dle ust. § 4 odst. 3 zákona částkou 1.034 Kč a dále požaduje dle ust. § 4 odst. 4 zákona poplatek za mimosoudní uplatnění práva ve výši 300 Kč. Dluh se stal splatným dne 2. 11. 2019. S ohledem na všechna tato zjištění soud žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl. Nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 o.z., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu vůči žalobci. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 600 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 100 Kč dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout i k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce zákonem zajištěnou náhradu nákladů na mimosoudní vymáhání příspěvků ve výši 300 Kč, tedy se předpokládá, že má k dispozici personál, který toto mimosoudní vymáhání příspěvků realizuje, což vyplývá i z předložených výzev a upomínek. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak pouze pokračující činností žalobce, kterou je žalobce schopen právě z uvedených zdrojů s týmž personálem zajistit, aniž by musel využívat odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobců uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. 2. 2021, č. j. 14 Co 16/2021-50). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.