4 C 93/2022-27 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 29. 4. 2022 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 11.285 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10.985 Kč od 25. 7. 2021. Nárok odůvodnil tím, že žalovaný jako vlastník osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru nad 1850 cm3 do 2500 cm3, [registrační značka], VIN: [anonymizováno], neměl v období od 9. 10. 2020 do 26. 3. 2021 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Žalovaný je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo uvedené vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Výši příspěvku určil žalobce dle § 4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u vozidla se zdvihovým objemem válců motoru nad 1850 cm3 do 2500 cm3 činí 10.985 Kč (169 dní x 65 Kč) a poplatky spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši 300 Kč (§ 4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalobce zaslal žalovanému výzvu k zaplacení, které jsou podmínkou nároku na příspěvek s tím, že splatnost příspěvku nastala dne 24. 7. 2021. Ode dne následujícího po splatnosti žalobce požaduje i zákonné úroky z prodlení. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Ze zprávy [stát. instituce] má soud za prokázané, že žalovaný byl v předmětných obdobích vlastníkem shora specifikovaného motorového vozidla. Z předložené výzvy k zaplacení příspěvku a upomínek včetně dokladů o jejich zaslání, vzal soud za prokázané, že žalobce před vymáháním nároku, postupoval v souladu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. a žalovaného řádně vyzval k zaplacení dlužné částky z titulu provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dle ust. § 3 odst. 2 věta první zákona č. 168/1999 Sb. uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen„ osoba povinná k zaplacení příspěvku“) jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku se má za to, že a) osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a b) osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalovaný jakožto vlastník a provozovatel shora uvedeného motorového vozidla neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za shora specifikovaná období. Žalovaný tuto skutečnost ani žádným způsobem nerozporoval. Žalovanému tedy vznikla ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona povinnost uhradit žalobci příspěvky za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. Výši příspěvku určil žalobce dle ust. § 4 celkovou částkou 10.985 Kč a dále požaduje dle ust. § 4 odst. 4 zákona poplatek za mimosoudní uplatnění práva ve výši 300 Kč. S ohledem na všechna tato zjištění soud žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl. Nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 o. z., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu vůči žalobci. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 1.000 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 800 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 100 Kč dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout i k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce zákonem zajištěnou náhradu nákladů na mimosoudní vymáhání příspěvků ve výši 300 Kč, tedy se předpokládá, že má k dispozici personál, který toto mimosoudní vymáhání příspěvků realizuje, což vyplývá i z předložených výzev a upomínek. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak pouze pokračující činností žalobce, kterou je žalobce schopen právě z uvedených zdrojů s týmž personálem zajistit, aniž by musel využívat odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobcem uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021, č. j. 14 Co 7/2022-57). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.