6 C 15/2021-46 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 30. 9. 2020 se žalobce domáhal, aby soud uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 11.587 Kč s příslušenstvím a dále požadoval náhradu nákladů řízení. V návrhu žalobce zejména uvedl, že se žalovaným uzavřel dne 3. 9. 2018 smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr až do výše 10.000 Kč s tím, že tento mohl žalovaný čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání úvěrového limitu. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 16,9 % ročně s tím, že roční úroková sazba byla stanovena na bázi skutečného počtu dní a kalendářního roku v délce 360 dní. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v pravidelných měsíčních splátkách 500 Kč vždy k 20. dni každého měsíce bezprostředně následujícím po měsíci, ve kterém byla uzavřena tato smlouva tj. od 20. 10. 2018, a to spolu s veškerými náklady a výdaji, které v souvislosti se smlouvou vzniknou. Mezi stranami bylo dál sjednáno pojištění úvěru ve výši 1 % z aktuálně dlužné částky. Žalovaný své závazky neplnil řádně a včas, zejména neuhradil splátky za měsíce září, říjen a listopad 2019, žalobce tedy uplatnil své právo a požadoval okamžité splacení všech závazků, žalovaný dlužné splátky neuhradil, a proto byl úvěr zesplatněn ke dni 25. 12. 2019 ve výši 12.255,01 Kč Součástí smlouvy o úvěru byly též Všeobecné obchodní podmínky žalobce. Žalovaný se k věci nevyjádřil a po celou dobu řízení zůstal nečinný. Soud proto v řízení postupoval v souladu s ustanovením § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.‘‘), dle kterého k projednání věci samé není třeba nařizovat jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Z listin předložených žalobcem soud zjistil, následující skutečnosti: mezi žalobcem a žalovaným byla dne 3. 9. 2018 sjednána smlouva o revolvingovém úvěru [číslo] na základě které žalobce poskytl žalovanému úvěr do celkové výše úvěrového limitu 10.000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené částky úvěru až do výše tohoto limitu. Mezi stranami byla sjednána úroková sazba 16,9 % ročně. Žalovaný se zavázal úvěr splácet v pravidelných měsíčních splátkách ve výši 5 % ze sjednané výše úvěrového limitu tj. ve výši 500 Kč vždy v 20. den každého kalendářního měsíce počínaje měsícem následujícím po uzavření smlouvy. Žalovaný sjednané splátky nehradil řádně a včas. Z podkladů pro soudní jednání soud zjistil, že k zesplatnění úvěru došlo ke dni 25. 12. 2019, přičemž k tomuto dni dlužná jistina činila částku 9.114 Kč. Žalobce jej proto vyzval k úhradě dlužné částky nejpozději do 25. 12. 2019, a to upomínkou ze dne 22. 11. 2019. Dopisem ze dne 25. 12. 2019 sdělil žalobce žalovanému, že k tomuto dni došlo vzhledem k neuhrazení ke splatnosti celé úvěrové pohledávky, přičemž k tomuto dni činí dlužná částka 12.256 Kč. Žalobce rovněž zaslal žalovanému předžalobní upomínku, a to dne 27. 8. 2020 prostřednictvím svého zástupce. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. z.“) se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Podle § 2398 odst. 2 o. z. váže-li smlouva použití úvěru jen na určitý účel, může úvěrující omezit poskytnutí peněz pouze na plnění povinností úvěrovaného vzniklých v souvislosti s tímto účelem. Podle § 2399 odst. 1 o. z. úvěrovaný vrátí úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode dne, kdy byl o vrácení požádán. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Výše zákonného úroku z prodlení vyplývá z nařízení vlády č. 351/2013 Sb., kterým se určuje výše úroků z prodlení a nákladů spojených s uplatněním pohledávky, určuje odměna likvidátora, likvidačního správce a člena orgánu právnické osoby jmenovaného soudem a upravují některé otázky Obchodního věstníku a veřejných rejstříků právnických a fyzických osob, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ nařízení vlády“). Podle § 2 nařízení vlády odpovídá výše úroku z prodlení ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů. Na základě uvedeného skutkového stavu vycházel soud z citovaných zákonných ustanovení a dospěl k závěru, že mezi žalobcem a žalovaným byla dne 3. 9. 2018 platně uzavřena smlouva o úvěru na základě níž byl žalovanému poskytnut úvěr až do výši 10.000 Kč s tím, že tento mohl žalovaný čerpat opakovaně vždy až do vyčerpání celkového úvěrového limitu. Žalovaný, přestože se zavázal splácet žalobci úvěr ve splátkách spolu s příslušenstvím a případně dalšími náklady, úvěr ani jeho příslušenství řádně a včas nehradil, když řádně neuhradil splátky za měsíce září, říjen a listopad 2019, čímž porušil sjednanou úvěrovou smlouvu a žalobce tak byl oprávněn zesplatnit celou úvěrovou pohledávku. Bylo tedy zjištěno, že žalovaný řádně a včas nesplácel svůj úvěr, soud proto považuje nárok žalobce za oprávněný stejně jako nárok žalobce na zaplacení kapitalizovaného úroku, kdy k zesplatnění úvěru došlo ke dni 25. 12. 2019. Žalobce má rovněž nárok na zákonný úrok z prodlení ve výši stanovené nařízením vlády. Vzhledem k tomu, že se žalobci předloženými listinnými důkazy podařilo prokázat tvrzení obsažená v žalobě, rozhodl soud s odkazem na citovaná zákonná ustanovení tak, že žalobě v plném rozsahu vyhověl. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení v částce 2.252 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.”) tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v částce 2.252 Kč Tyto náklady sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 800 Kč a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši 11.587 Kč sestávající z částky 300 Kč za každý ze tří úkonů právní služby realizovaných před podáním návrhu ve věci (příprava a převzetí věci, předžalobní výzva, podání ve věci samé) včetně tří paušálních náhrad výdajů po 100 Kč dle § 14b odst. 5 písm. a) a. t. a daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z částky 1.200 Kč ve výši 252 Kč Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalované u soudu. Podle názoru soudu je návrh na vydání elektronického platebního rozkazu, v němž je nárok žalobce odvozován ze smlouvy o úvěru, z nároku na vrácení zapůjčených peněžních prostředků, v konkrétní projednávané věci typickou formulářovou žalobou podanou na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž žalobcem ve skutkově i právně velmi obdobných věcech, přičemž formulářový charakter žaloby spočívá také v totožnosti argumentace žalobce, z níž odvozuje svůj nárok, a kterou může stále opakovat. Žaloba se liší pouze údajem o osobě žalovaného, identifikací smlouvy, výpočtem dlužné částky a jejího příslušenství. Opakovanost používaného vzoru i četnost typových návrhů téhož žalobce je soudu známa z jeho rozhodovací činnosti. V této souvislosti odkazuje soud zejména na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž byla ke dni 7. 5. 2013 zrušena tzv. přísudková vyhláška č. 484/2000 Sb., a na nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 3923/11, v němž Ústavní soud uzavřel, že sepsání formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby. Proto soud při výpočtu náhrady nákladů řízení postupoval podle § 14b a. t., přičemž podání žalobce ze dne 15. 10. 2021 považuje pouze za formální úkon, za nějž náhrada nákladů řízení nenáleží.