6 C 269/2020-33 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 6. 9. 2020 domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 3.224 Kč s úroky z prodlení v zákonné výši z této částky jdoucími od 5. 1. 2020 do zaplacení. Žalobce žalobu odůvodnil tím, že žalovaný jako vlastník nákladního automobilu, [registrační značka], [VIN kód], neměl v období od 22. 6. 2019 do 25. 7. 2019 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Žalovaný je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Výši příspěvku určil žalobce dle §4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u motorového vozidla s nejvyšší povolenou hmotností do 3 500 kg činí 2.924 Kč (34 dní x 86 Kč) a poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek činí 300 Kč (§4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalovaný svoji povinnost ani přes výzvu žalobce nesplnil. Dluh se stal splatným dne 4. 1. 2020 a ode dne následujícího pak žalobce požaduje úroky z prodlení v zákonné výši. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze zprávy Městského úřadu Břeclav má soud za prokázané, že v předmětném období byl vlastníkem vozidla žalovaný. Z výzvy ze dne 20. 11. 2019, upomínky ze dne 30. 1. 2020 a předžalobní upomínky ze dne 3. 7. 2020, ve spojení s příslušnými doklady o jejich odeslání, má soud za prokázané, že žalobce před podání žaloby vyzýval žalovaného k úhradě dlužné částky z titulu provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dle ust. § 3 odst. 2 věta první zákona č. 168/1999Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon“), uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle ust. § 4 odst. 1 zákona, vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen "osoba povinná k zaplacení příspěvku") jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Dle ust. § 4 odst. 2 zákona, při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku se má za to, že a) osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a b) osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Za užití právě citovaných zákonný ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalovaný jakožto vlastník a provozovatel nákladního motorového vozidla neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za shora uvedené období. Žalovaný tuto skutečnost ani žádným způsobem nerozporoval. Žalovanému tedy vznikla ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona povinnost uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s tímto zákonem. Výši příspěvku určil žalobce dle ust. § 4 odst. 3 zákona částkou 2.924 Kč a dále požaduje dle ust. § 4 odst. 4 zákona poplatek za mimosoudní uplatnění práva ve výši 300 Kč. Dluh se stal splatným dne 4. 1. 2020. S ohledem na všechna tato zjištění soud žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl. Nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 o.z., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu vůči žalobci. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 600 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 100 Kč dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout i k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce zákonem zajištěnou náhradu nákladů na mimosoudní vymáhání příspěvků ve výši 300 Kč, tedy se předpokládá, že má k dispozici personál, který toto mimosoudní vymáhání příspěvků realizuje, což vyplývá i z předložených výzev a upomínek. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak pouze pokračující činností žalobce, kterou je žalobce schopen právě z uvedených zdrojů s týmž personálem zajistit, aniž by musel využívat odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobců uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021, č. j. 14 Co 7/2022-57). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.