6 C 274/2020-67 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se žalobou – návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu ze dne 27. 8. 2020, ve znění její změny ze dne 15. 11. 2021, domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 28.468 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2.775 Kč od 2. 2. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 5.275 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 8.149 Kč od 7. 3. 2020 do zaplacení, s úrokem z prodlení ve výši 8,26 % ročně z částky 7.444 Kč od 12. 11. 2020 do zaplacení, se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 4.825 Kč 27. 7. 2021 do zaplacení. Nárok odůvodnil tím, že žalovaný jako vlastník motocyklu nad 500 m3 tovární značky [anonymizováno], [registrační značka] [VIN kód], neměl v období od 26. 7. 2019 do 1. 11. 2019 (tj. 99 dní), od 1. 3. 2020 do 15. 9. 2020 (tj. 199 dní) a od 16. 9. 2020 do 15. 3. 2021 (tj. 181 dní) uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Žalovaný je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo uvedené vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Výši příspěvku určil žalobce dle § 4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u motocyklu nad 500 cm3 činí 25 Kč za den, tudíž za první období je příspěvek ve výši 2.475 Kč (25 Kč x 99 dní), za druhé období je ve výši 4.975 Kč (25 Kč x 199 dní) a za třetí období je ve výši 4.525 Kč (25 Kč x 181 dní). Žalovaný byl dále vlastník osobního automobilu se zdvihovým objemem válců motoru nad 1350 cm3 do 1850 cm3 [značka automobilu], [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], na které rovněž neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení), a to v období od 17. 4. 2019 do 30. 9. 2019 (tj. 167 dní) a od 1. 10. 2019 do 29. 2. 2020 (tj. 152 dní). Žalovaný i u tohoto vozidla je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo uvedené vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Výši příspěvku určil žalobce dle § 4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců motoru nad 1350 cm3 do 1850 cm3 činí 47 Kč. Za první období je příspěvek ve výši 7.849 Kč (47 Kč x 167) a za druhé období ve výši 7.144 Kč (47 Kč x 152 dní). Krom uvedených příspěvků má žalobce nárok i na poplatky spojené s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek ve výši 5 x 300 Kč (§4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalobce zaslal žalovanému výzvy k zaplacení, které jsou podmínkou nároku na příspěvek s tím, že splatnost jednotlivých příspěvků nastala uplynutím 30 dnů od doručení výzvy. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Ze zprávy [stát. instituce] má soud za prokázané, že žalovaný byl v předmětných obdobích vlastníkem shora specifikovaných motorových vozidel. Z předložených výzev k zaplacení jednotlivých příspěvků a upomínek včetně dokladů o jejich zaslání, vzal soud za prokázané, že žalobce před vymáháním nároku, postupoval v souladu § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. a žalovaného řádně vyzval k zaplacení dlužných částek z titulu provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Dle ust. § 3 odst. 2 věta první zákona č. 168/1999 Sb. uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti je povinen vlastník tuzemského vozidla nebo řidič cizozemského vozidla, nestanoví-li tento zákon jinak. Dle ust. § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel (dále jen "osoba povinná k zaplacení příspěvku") jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti podle § 1 odst. 2; to neplatí, bylo-li vozidlo odcizeno. Dle ust. § 4 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. při určení osoby povinné k zaplacení příspěvku se má za to, že a) osoba zapsaná jako vlastník vozidla v registru silničních vozidel je vlastníkem vozidla a b) osoba zapsaná jako provozovatel vozidla v registru silničních vozidel je provozovatelem vozidla. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o.z.“), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená. Za užití právě citovaných zákonných ustanovení soud posoudil výše uvedená skutková zjištění a dospěl k následujícím právním závěrům. Žalovaný jakožto vlastník a provozovatel shora uvedených motorových vozidel neměl uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla za shora specifikovaná období. Žalovaný tuto skutečnost ani žádným způsobem nerozporoval. Žalovanému tedy vznikla ve smyslu ust. § 4 odst. 1 zákona povinnost uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou byla vozidla provozována v rozporu s tímto zákonem. Výši příspěvku určil žalobce dle ust. § 4 celkovou částkou specifikovanou shora a dále požaduje dle ust. § 4 odst. 4 zákona poplatek za mimosoudní uplatnění práva ve výši 5 x 300 Kč, tj. 1.500 Kč. S ohledem na všechna tato zjištění soud žalobě ve výroku I. tohoto rozsudku vyhověl. Nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení má oporu v ustanovení § 1970 o.z., neboť se žalovaný ocitl v prodlení s plněním peněžitého dluhu vůči žalobci. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 2.185 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 1.685 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 200 Kč a jeden úkon po 300 dle § 151 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1, 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout i k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce zákonem zajištěnou náhradu nákladů na mimosoudní vymáhání příspěvků ve výši 300 Kč, tedy se předpokládá, že má k dispozici personál, který toto mimosoudní vymáhání příspěvků realizuje, což vyplývá i z předložených výzev a upomínek. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak pouze pokračující činností žalobce, kterou je žalobce schopen právě z uvedených zdrojů s týmž personálem zajistit, aniž by musel využívat odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobců uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021, č. j. 14 Co 7/2022-57). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.