4 C 231/2023-25 — Okresní soud v Břeclavi

Žalobce se domáhal vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 19.048 Kč se zákonným úrokem. Nárok odůvodnil tím, že žalovaný jako vlastník nákladního automobilu s nejvyšší povolenou hmotností do 3.500 kg, [registrační značka], [příjmení]: [anonymizováno], neměl v období od 8. 3. 2022 do 11. 10. 2022 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Žalovaný je povinen uhradit žalobci příspěvek za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s ustanovením § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon č. 168/1999 Sb.“). Výši příspěvku určil žalobce dle § 4 citovaného zákona, přičemž základ příspěvku u tohoto typu nákladního automobilu činí celkem částku 18.748 Kč (218 dní x 86 Kč) a poplatek spojený s mimosoudním uplatněním práva na příspěvek činí 300 Kč (§ 4 odst. 4 zákona č. 168/1999 Sb.). Žalobce zaslal žalovanému výzvu k zaplacení, která je podmínkou nároku na příspěvek s tím, že splatnost příspěvku nastala uplynutím 30 dnů od doručení výzvy. Splatnost příspěvku nastala dne 14. 2. 2023. Ode dne následujícího po splatnosti příspěvku žalobce požaduje i zákonné úroky z prodlení. Žalovaný se k žalobě nikterak nevyjádřil. S ohledem na skutečnost, že ve věci bylo možné rozhodnout jen na základě žalobcem předložených listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud, podle ust. § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), věc rozhodl, aniž nařizoval jednání. Na základě zjištění vyplývajících z předložených listin dospěl soud k následujícímu závěru o skutkovém stavu ve věci samé a má tedy za prokázané následující skutečnosti. Ze zprávy Městského úřadu Břeclav má soud za prokázané, že žalovaný byl v předmětném období vlastníkem shora specifikovaného vozidla a v daném období k němu neměl sjednáno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Z předložené výzvy k zaplacení příspěvků a upomínek včetně dokladů o jejich zaslání, vzal soud za prokázané, že žalobce před vymáháním nároku, postupoval v souladu s § 4 odst. 6 zákona č. 168/1999 Sb. a žalovaného řádně vyzval k zaplacení dlužné částky z titulu provozování vozidla bez pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Hmotně právně soud posoudil nárok žalobce podle § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., tedy jako nárok na zaplacení příspěvku za dobu, po kterou bylo vozidlo provozováno v rozporu s uvedeným zákonem. Žalobce má přitom právo na zaplacení příspěvku, jehož výše je dána denní sazbou stanovenou zákonem, v tomto případě 86 Kč za jeden den nepojištění, vynásobený počtem dní, kdy bylo vozidlo nepojištěno, tj. 218 dní, a dále má právo na zaplacení zákonných úroků z prodlení dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, ve výši stanovené nařízením vlády č. 351/2013 Sb. S ohledem na to, že žalobce prokázal oprávněnost svého nároku na zaplacení žalobou uplatněné částky a žalovaný jej nerozporoval, soud žalobě vyhověl. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 1 o. s. ř., tak, že přiznal žalobci, jenž byl v řízení zcela úspěšný, nárok na náhradu nákladů řízení v celkové částce 600 Kč představující jím zaplacený soudní poplatek ve výši 400 Kč a paušální náhradu účastníka nezastoupeného advokátem za dva úkony po 100 Kč dle § 151 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Tyto náklady považuje soud za účelně vynaložené k uplatnění nároku žalobce vůči žalovanému u soudu. Dle citovaného ustanovení je možno přiznat pouze náhradu nákladů řízení, které byly v souvislosti s uplatňováním práva vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je třeba poměřovat veškeré náklady, které účastníku v průběhu řízení vznikly, tedy i náklady vynaložené v souvislosti s jeho zastoupením advokátem. Neplatí přitom absolutně, že náklady na právní zastoupení jsou vždy v celém rozsahu účelné již jen proto, že účastník, jehož zastupuje advokát, tímto způsobem realizuje své právo na právní pomoc zajištěné článkem 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě je důvodné přihlédnout i k tomu, že žalobce je právnickou osobou zřízenou zákonem, kterému je zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinen, a pro nějž jsou příspěvky podle § 24 zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla jedním z těchto zdrojů. Zároveň má žalobce zákonem zajištěnou náhradu nákladů na mimosoudní vymáhání příspěvků ve výši 300 Kč, tedy se předpokládá, že má k dispozici personál, který toto mimosoudní vymáhání příspěvků realizuje, což vyplývá i z předložených výzev a upomínek. Soudní vymáhání takového příspěvku je pak pouze pokračující činností žalobce, kterou je žalobce schopen právě z uvedených zdrojů s týmž personálem zajistit, aniž by musel využívat odborné pomoci advokátů. Nelze ani pominout značnou jednoduchost těchto skutkově obdobných věcí nevyžadující vyjma sepisu tzv. formulářové žaloby zvlášť odborných znalostí. V daném řízení se nejedná o specializovanou problematiku, pro kterou by bylo zastoupení advokátem považováno za účelné, nýbrž o běžnou agendu vymáhání pohledávek, která se svým obsahem nikterak nevymyká jiným žalobcem uplatňovaným věcem, a žalobce by tudíž měl být schopen prostřednictvím svého vlastního aparátu tuto agendu vykonávat (srov. např. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 12. 2021, č. j. 14 Co 7/2022-57). Na základě shora uvedeného dospěl soud k závěru, že náklady žalobce za zastoupení advokátem v tomto řízení nejsou účelně vynaloženými ve smyslu § 142 odst. 1 o. s. ř., a proto žalobci jejich náhradu nepřiznal.