4 C 297/2023 — Okresní soud v Břeclavi

1. Návrhem doručeným soudu dne 28. 7. 2023 požádal žalobce o vydání rozhodnutí, jímž by žalovanému bylo uloženo zaplatit mu 47.209,15 Kč s příslušenstvím. Ke svému návrhu uvedl, že právní předchůdce žalobce, společnost , právnická osoba, , IČ: , IČO, , se žalovaným uzavřel dne 19. 10. 2018 smlouvu nazvanou Smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které poskytl žalovanému v hotovosti peněžní prostředky ve výši 33.000 Kč. V souvislosti s poskytnutými peněžními prostředky se žalovaný zavázal zaplatit předchůdci žalobce úrok za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 5.610 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 6.600 Kč a za hotovostní inkaso splátek ve výši 17.160 Kč. Celkovou částku odpovídající součtu jistiny, úroku za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy a úhrad za služby se žalovaný zavázal uhradit v 78 týdenních splátkách po 800 Kč počínaje 26. 10. 2018, přičemž poslední splátka byla stanovena na 17. 4. 2020. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas. Poslední platbu na pohledávku žalovaný uhradil dne 4. 1. 2021 s tím, že na celkový dluh uhradil 16.660,85 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobce. Ke dni postoupení činila výše pohledávky částku 50.709,15 Kč, jejíž součástí je i navýšení, které žalobce neuplatňuje. Žalobce tak po žalovaném požaduje zaplacení částky 47.209,15 Kč sestávající z dlužné jistiny 33.000 Kč a dlužných úhrad za služby 14.209,15 Kč a příslušenství (úrok, úrok z prodlení). Ode dne postoupení pohledávky na žalobce žalovaný na svůj dluh neuhradil ničeho. Před podáním žaloby žalobce vyzval žalovaného k zaplacení dlužných částek.2. Žalovaný k věci uvedl, že žádá o splátkový kalendář na zaplacení vyčísleného dluhu s tím, že je v současné době vazebně stíhaný a není zařazený do práce, přičemž splátky by byly zajištěny prostřednictvím jeho matky, která bydlí v České republice.3. Účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, soud proto dle ust. § 115a o. s. ř. rozhodl pouze na základě předložených listinných důkazů.4. Po provedeném dokazování vzal soud za prokázaná následující skutková zjištění. Ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru v hotovosti č. , hodnota, ze dne 19. 10. 2018 uzavřené mezi společností , právnická osoba, a žalovaným bylo zjištěno, že dne 19. 10. 2018 převzal žalovaný finanční prostředky ve výši 33.000 Kč. Ze Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 23. 3. 2023 bylo zjištěno, že pohledávka společnosti , právnická osoba, za žalovaným přešla na žalobce. Z Oznámení o postoupení ze dne 19. 4. 2023 bylo zjištěno, že postoupení bylo žalovanému oznámeno, a že žalobce současně vyzval žalovaného k zaplacení pohledávky ve výši 50.709,15 Kč ve lhůtě deseti dnů ode dne doručení. Z Karty zákazníka / žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 19. 10. 2018 bylo k osobě žalovaného zjištěno, že žije v nájmu s partnerkou, zaměstnán je v hlavním pracovním poměru třetí měsíc u zaměstnavatele , právnická osoba, s čistým měsíčním příjmem ve výši 21.373 Kč. Ke svým výdajům žalobce označil náklady na bydlení ve výši 10.600 Kč, osobní výdaje ve výši 3.800 Kč a splátky úvěrů ve výši 4.104 Kč. Jako použitelný příjem je v záznamu uvedena částka 14.869 Kč, přičemž v kartě je uveden neověřený příjem ve výši 7.000 Kč měsíčně a příjem označený „mamka nájem“ ve výši 5.000 Kč.5. Z žalobních tvrzení a ze smlouvy ze dne 19. 10. 2018 soud zjistil, že se v dané věci jedná o smluvní vztah podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění účinném do 28. 5. 2022 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“).6. Podle § 86 odst. zákona o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.9. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.10. Ze shora uvedených zjištění a samotného tvrzení žalobce vyplývá, že předchůdce žalobce nedodržel povinnost vyplývající z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Soud nesdílí tvrzení žalobce, že před poskytnutím finančních prostředků žalovanému nebyly důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Nelze mít za důvěryhodné tvrzení žalovaného o měsíčních výdajích ve výši 3.800 Kč, jež by měly pokrýt jeho běžné potřeby (jídlo, hygiena) a další náklady spojené například s cestou do zaměstnání, či telekomunikační poplatky. Není dále zřejmé, o jaký zdroj příjmu se jedná v případě uvedené částky 7.000 Kč, přičemž další částka označená jako „nájem mamka“ ve výši 5.000 Kč, byla v Kartě zákazníka dopsaná až po celkovém součtu příjmů žalovaného, lze tedy mít za to, že se jednalo o „umělé“ navýšení příjmu žalovaného. Dále z Karty zákazníka vyplývá, že žalovaný již ke dni žádosti o spotřebitelský úvěr splácí na zápůjčku/úvěr u předchůdce žalobce dřívější dluh v celkové měsíční výši 4.104 Kč. Poskytnutím zápůjčky žalovanému by se měsíční částka na výdeje spojené se splácením dluhů navýšila na částku 7.304 Kč. Po zaplacení výdajů na bydlení (10.600 Kč) a měsíční úhradě dluhů (7.304 Kč) tak žalovanému zůstane na jeho obživu částka 3.469 Kč, tedy částka rovnající se téměř částce životního minima (životní minimum v roce 2018 činilo pro jednotlivce 3.410 Kč), přičemž sám žalovaný uvádí, že jeho osobní měsíční výdaje tuto částku přesahují. Již v době před poskytnutím zápůjčky se tedy žalovaný nacházel v situaci, kdy další navýšení jeho dluhové zátěže u něj mohlo vést pouze k tomu, že nebude mít dostatek finančních prostředků pro splácení svých závazků nebo uspokojování svých základních potřeb. Soud dospěl k závěru, že před poskytnutím zápůjčky nebyl učiněn správný závěr o schopnosti žalovaného poskytnuté prostředky řádně a včas splácet.11. Povinnost posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr je přitom shora citovaným zákonem o spotřebitelském úvěru uložena věřiteli (žalobci), a to pod sankcí neplatnosti smlouvy. Takto stanovenou neplatnost smlouvy, k níž v důsledku daného porušení dochází, je přitom nutno chápat jako absolutní, k níž musí soud přihlížet již z úřední povinnosti, což konstatoval rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 10. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 3/20, když uvedl, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o spotřebitelském úvěru musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodit důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu.12. Z absolutně neplatné smlouvy nevznikla jejich účastníkům žádná práva a povinnosti a oba si tak jsou povinni vrátit, co si vzájemně plnili (§ 2991 o. z.). Žalovaný má proto povinnost vydat žalobci, co mu bylo poskytnuto. Žalovaný obdržel od předchůdce žalobce částku 33.000 Kč, na kterou uhradil 16.660,85 Kč, a je tak povinen zaplatit žalobci 16.339,15 Kč. V důsledku prodlení s plněním dluhu je žalovaný povinen zaplatit žalobci i zákonný úrok z prodlení (§ 1970 o. z.), a to ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž prodlení žalovaného mohlo nastat nejdříve uplynutím desetidenní lhůty k plnění ode dne následujícího po doručení výzvy k úhradě dlužné částky v rámci oznámení o postoupení pohledávky, tj. dnem 5. 5. 2023. Ve zbytku soud žalobu zamítl.13. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle ust. § 160 odst. 1 věty prvé před středníkem tak, že uložil žalovanému