17 C 393/2022-53 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala proti žalovanému zaplacení částky 17 693 Kč s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že účastníci mezi sebou distančně prostřednictvím elektronických prostředků uzavřeli dne [datum] smlouvu o revolvingovém úvěru [číslo] (dále jen„ smlouva“), ve které si ujednali, že žalobkyně poskytne na požádání žalovanému peněžní prostředky v jeho prospěch do určité částky, a žalovaný se zavázal, že poskytnuté peněžní prostředky vrátí a zaplatí žalobkyni poplatek za čerpání úvěru a úrok. Žalovaný ve smlouvě uvedl číslo [číslo obč. průkazu]. Žalovaný při uzavírání smlouvy poskytl žalobkyni kopii svého občanského průkazu k ověření totožnosti. Žalobkyně dále prověřovala úvěruschopnost žalovaného lustrací v evidencích a kontrolou měsíčního příjmu, přičemž došla k závěru, že zde nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a že žalovaný je tak schopen splácet pravidelné splátky úvěru. Na podkladě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému na jeho žádost peněžní prostředky v celkové výši 9 950 Kč. Peněžní prostředky byly žalovanému poskytnuty bankovním převodem na číslo účtu [bankovní účet], jež žalovaný uvedl ve smlouvě. Účastníci si ve smlouvě dále ujednali, že žalovaný je povinen uhradit poplatek za čerpání úvěru ve výši 20 % z čerpané jistiny úvěru (dále jen„ poplatek za čerpání úvěru“), tedy celkem 1 990 Kč. Ve smlouvě účastníci dále ujednali, že žalovaný je povinen zaplatit z dlužné částky úrok ve sjednané celkové výši 20 % měsíčně. Celková výše úroku činí 5 390 Kč. Ve smlouvě dále účastníci ujednali, že v případě, že je žalovaný v prodlení se splacením dluhu či jeho části, je povinen dále hradit žalobkyni náhradu účelně vynaložených nákladů ve výši 200 Kč za každý započatý kalendářní měsíc prodlení (dále jen„ účelně vynaložené náklady“). Žalobkyně uplatnila účelně vynaložené náklady ve výši 121 Kč měsíčně. Součástí dlužné částky jsou účelně vynaložené náklady ve výši 363 Kč. Žalobkyně neeviduje ani částečnou úhradu žalovaného. 2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovanému. 3. Soud ve věci nařídil jednání na [datum], toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků, kdy žalobkyně se z účasti u jednání omluvila a žalovaný se bez omluvy k jednání nedostavil, přestože mu předvolání k jednání spolu se žalobou byly doručeny náhradním způsobem uložením na poště dne [datum]. Soud tak vycházel z důkazů předložených žalobkyní. 4. Z kopie výplatní pásky (č.l. 15 spisu) soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni k dispozici výplatní pásku, ze které vyplývá, že čistý měsíční příjem žalovaného za měsíc září roku 2021 činil 13 970 Kč. 5. Ze smlouvy o revolvingovém úvěru [číslo] (č.l. 21 a následujících spisu) soud zjistil, že žalobkyně se zavázala žalovanému poskytnout peněžní prostředky do výše úvěrového limitu až 50 000 Kč. 6. Z kopie občanského průkazu (č.l. 31 spisu) soud zjistil, že žalovaný poskytl žalobkyni kopii svého [číslo obč. průkazu]. 7. Z výpisu z účtu žalobkyně soud zjistil, že dne [datum] poukázala žalobkyně žalovanému na účet č. [bankovní účet] částky 4 000 Kč a 500 Kč, dne [datum] částku 450 Kč a dne [datum] částku 5 000 Kč. Z výpisu z revolvingového úvěru (č.l. 34 a násl. spisu) soud zjistil, že žalovaný vyčerpal peněžní prostředky v částce celkem 9 950 Kč. 8. Z výzvy k úhradě ze dne [datum] soud zjistil, že žalovanému byla adresována předžalobní upomínka. 9. Žalobkyně neuvedla, zda a jakým konkrétním způsobem zkoumala úvěruschopnost žalovaného a nepředložila k tomu žádné důkazy, s výjimkou jediné výplatní pásky. 10. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi. 11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 12. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 13. Žalobkyně soudu neuvedla skutková tvrzení, ani soudu nedoložila, zda a jakým způsobem a na základě jakých podkladů právní předchůdce žalobkyně zkoumal výši dalších žalovaným uvedených příjmů domácnosti, výši měsíčních výdajů, zda a s jakým výsledkem nahlédla do veřejně dostupných databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti žalovaného k uzavření smlouvy o spotřebitelském úvěru. 14. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnit pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 15. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 16. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném III. ÚS 4129/18. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu úvěruschopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako posk