17 C 449/2022-41 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se žalobou podanou k soudu domáhala proti žalované zaplacení částky 9 375 Kč, částky 2 500 Kč a částky 3 800 Kč, s příslušenstvím. K odůvodnění žaloby žalobkyně uvedla, že účastníci uzavřeli dne [datum] smlouvu o zápůjčce (dále„ Smlouva“). Na základě Smlouvy poskytla žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč (Jistina), které byly žalované zaslány na účet č. [bankovní účet] dne [datum]. Žalovaná se zavázala za poskytnutí zápůjčky uhradit [anonymizováno] ve výši 1 375 Kč ([anonymizováno]). Jistina a [anonymizováno] byly splatné dne [datum]. Žalovaná své závazky řádně a včas neuhradila, když na dluh neuhradila nic. Žalobkyně poskytla zápůjčku prostřednictvím své webové stránky [webová adresa], na které si žalovaná nejprve přečetla nabídku na uzavření smlouvy, nastavila si podle vlastní volby postupné parametry -splatnost a výši zápůjčky. Poté žalovaná vyplnila na webové stránce formulář – Žádost o poskytnutí zápůjčky, kde zadala své osobní údaje. Tímto žalovaná učinila návrh na uzavření konkrétní smlouvy o zápůjčce. Žalovaná zaškrtla řádek obsahující text, že potvrzuje, že se seznámila se zněním smlouvy o zápůjčce a zněním Všeobecných obchodních podmínek, a že s nimi souhlasí. Tímto žalovaná zároveň odsouhlasila znění obchodních podmínek. Smlouva o zápůjčce byla s klientem podepsána elektronicky, a to [příjmení], který žalobkyně zasílá na klientem uváděné telefonní číslo. Žalobkyně si od žalované před uzavřením smlouvy vyžádala informace o jejích rodinných, pracovních, příjmových, výdělkových a jiných relevantních poměrech a tyto ověřila na základě dokumentů vyžádaných od žalované. Poskytnuté informace a dokumenty byly žalobkyní vyhodnoceny a zaevidovány do zákaznické karty. Žalobkyně žádala zaplacení částky 9 375 Kč, představující jistinu a [anonymizováno] a dále pak částku 2 500 Kč, představující náklady spojené s uplatněním pohledávky. Dále se žalobkyně domáhala zaplacení částky 3 800 Kč představující smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné částky od [datum] (den následující po splatnosti zápůjčky) do dne [datum]. 2. Ve věci byl vydán platební rozkaz, tento však byl zrušen, neboť se jej nepodařilo doručit do vlastních rukou žalované. 3. Soud ve věci nařídil jednání na [datum], toto jednání proběhlo v nepřítomnosti účastníků. 4. Soud ve věci provedl důkazy předložené žalobkyní, ze kterých zjistil následující skutečnosti. 5. Ze Smlouvy o zápůjčce soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované částku 7 000 Kč a žalovaná se zavázala tuto částku vrátit nejpozději do [datum] spolu s poplatkem za poskytnutí zápůjčky ve výši 1 225 Kč. 6. Z Dodatku ke smlouvě o úvěru soud zjistil, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalované další peněžní prostředky ve výši 1 000 Kč, čímž se celková výše poskytnutých peněžních prostředků zvýšila na 8 000 Kč a žalovaná se zavázala uhradit žalobkyni [anonymizováno] za navýšení zápůjčky ve výši 150 Kč. Celková výše poplatku tak činila 1 375 Kč. 7. Z potvrzení o přijaté platbě ze dne [datum] soud zjistil, že žalovaná odeslala na účet žalobkyně částku 1 Kč. 8. Z potvrzení o platbě soud zjistil, že žalobkyně zaslala na účet žalované částku 7 000 Kč dne [datum] a částku 1 000 Kč dne [datum]. 9. Žalované byly zasílány výzvy k úhradě a upomínky, dne [datum] pak byla žalované zasílána předžalobní výzva. 10. Ze sdělení [právnická osoba] soud zjistil, že majitelem účtu č. [bankovní účet] byla v rozhodné době žalovaná a že na tento účet byly dne [datum] a dne [datum] připsány částky v celkovém součtu 8 000 Kč. 11. Žalobkyně nepředložila ani neoznačila žádné důkazy k prokázání splnění povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost žalované coby dlužníka. 12. Žalovaná soudu nenabídla žádná skutková tvrzení ani důkazní návrhy, ze kterých by vyplývalo, že by na vymáhanou pohledávku bylo byť jen částečně cokoli zaplaceno. 13. Podle článku 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledání v příslušné databázi. 14. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. 15. Podle § 87 odst. 1 citovaného zákona poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. 16. Z rozsudku Soudního dvora ze dne 5. 3. 2020 ve věci C 679/18, konkrétně pak z právní věty, vyplývá, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvu o spotřebitelském úvěru a o zrušení Směrnice rady 87/102 EHS musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 Směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatnit pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. 17. Z citovaného rozhodnutí soudního dvora vyplývá, že povinností vnitrostátních soudů je z úřední povinnosti zkoumat, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost věřitele. Posouzení, zda ze strany věřitele došlo k porušení předsmluvní povinnosti zkoumat úvěruschopnost dlužníka, tak není závislé na námitce dlužníka a soud tedy porušení této povinnosti zkoumá z úřední povinnosti. 18. K problematice povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele se vyjádřil rovněž Nejvyšší soud ČR v rozsudku vydaném pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, kdy ze zveřejněné právní věty vyplývá, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Nic na tom nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Dostatečnými informacemi dokladujícími úvěruschopnost spotřebitele nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí mj. uvedl, že důsledky neschopnosti splácet úvěr se netýkají jen dlužníka (spotřebitele), ale dotýkají se společnosti jako takové, neboť na to mají vliv důsledky dlužníkova předlužení a případné insolvence. Do veřejné sociální sítě pak spadne často nejen dlužník, ale většinou i osoby na něm závislé, dojde k porušení rodinných a sociálních vztahů. Je proto na věřiteli, aby dlužníka – spotřebitele náležitě před poskytnutím úvěru prověřil. Úvěr pak smí spotřebiteli poskytnout jen tehdy, když s odbornou péčí schopnost dlužníka posoudil a z jeho zjištění je zřejmé, že dlužník bude schopen úvěr splácet. Neprověří-li věřitel dlužníka dostatečně, nebo poskytne-li dlužníkovi úvěr i přes svá negativní zjištění, je úvěrová smlouva podle Nejvyššího soudu neplatná. 19. Problematikou úvěrových smluv ve spotřebitelských vztazích, schopností dlužníka úvěr splácet a povinností věřitele řádně zkoumat úvěruschopnost dlužníka, se zabýval též Ústavní soud v nálezu vydaném III. ÚS 4129/18. V něm Ústavní soud učinil závěr, že poskytovatel úvěru, když d