23 C 144/2024-14 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 61 202,08 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze smlouvy o revolvingovém úvěru uzavřené mezi právní předchůdkyní žalobkyně, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, , Anonymizováno, . (dříve , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ), a žalovanou dne 9.10.2023.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila, a to i za situace, kdy byla soudem vyzvána k doplnění a prokázání některých tvrzení. Žalovaná nereagovala na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., dne 9.10.2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaná však právní předchůdkyni žalobkyně ničeho neuhradila. (Zjištěno z úvěrové smlouvy ze dne 9.10.2023, standardních informací o spotřebitelském úvěru, z dokumentu označeného jako „loan application info“, potvrzení o provedené platbě - výplatě úvěru a z transakční historie.)6. Pohledávka za žalovanou byla následně postoupena žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalované oznámeno (zjištěno ze smlouvy o opakovaném postoupení pohledávek ze dne 27.1.2020, dodatku č. , hodnota, k uvedené smlouvě, seznamu postoupených pohledávek a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 16.3.2024 včetně dokladu o odeslání).7. Žalobkyně se následně domáhala uhrazení poskytnutého úvěru včetně dalších v žalobě blíže nespecifikovaných nároků v celkové výši 61 202,08 Kč. Žalovaná však svůj dluh neuhradila.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli úvěru před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor , jméno FO, , , Anonymizováno, , Anonymizováno, : , adresa, ). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018).13. Žalobkyně pouze tvrdí, že původní poskytovatelka úvěru žalovanou lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI a EUCB) a na základě uvedených skutečností nenabyla důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované. Konkrétní způsob ověření úvěruschopnosti však nedoložila ani přes výzvu soudu ze dne 23.8.2024, na níž vůbec nereagovala. Ze strany žalobkyně proto zůstalo jen v rovině tvrzení, přičemž i již tato samotná tvrzení jsou nedostatečná.14. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalované s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu soudu nezbývá, než smlouvu o úvěru posoudit jakožto neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalované tak došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které představují peněžní prostředky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, aniž by zde byl platný závazek (smlouva). Předmět bezdůvodného obohacení, tj. poskytnuté peněžní prostředky, je žalovaná povinna žalobkyni vydat, tj. zaplatit. Pohledávka ze shora specifikované smlouvy za žalovanou byla žalobkyni postoupena, z čehož je nutné dovodit i aktivní legitimaci žalobkyně ohledně požadavku na vrácení poskytnutých prostředků. Žalované byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty z titulu předmětné smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, a v tomto rozsahu proto soud žalobě vyhověl.15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, je žalovaná povinna vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jejím možnostem. Žalovaná se ve věci nevyjádřila, byla neaktivní. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalované do splátek po 2 000 Kč měsíčně (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou, a to i s ohledem na výši nároku žalobkyně.16. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaná ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitla v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. , spisová značka, .17. Soud závěrem poznamenává, že si je vědom, že by za běžných okolností nemělo být ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, učiní-li soud závěr, že žalobkyně určité skutečnosti neprokazuje. Soud však žalobkyni vyzval k doplnění tvrzení a důkazů, čímž jí dal možnost na zjištěné nedostatky žaloby reagovat a rozhodnutí soudu proto pro ni nemůže být překvapivé. Žalobkyně ovšem vůbec nereagovala. Soudu je navíc z rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně se obdobných řízení obvykle neúčastní a navíc sama žalobkyně v návrhu připouští, že pokud by soud neuznal její nárok na zaplacení dlužné částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, požaduje, aby soud tento nárok v části jistiny posoudil jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaná pak byla v řízení zcela neaktivní. Z uvedených důvodů i s ohledem na výši předmětu řízení, považoval soud, veden i zásadou ekonomie řízení, nařízení jednání v této věci za nadbytečné a neúčelné.18. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy úspěch žalobkyně činil 59,4 % a její neúspěch 40,6 %. Po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 18,8 %. Náklady řízení žalobkyně přitom činily 16 533,40 Kč a sestávají z vyměřeného soudního poplatku ve výši 2 449 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 3 580 Kč (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby a předžalobní výzva) podle § 7 bodu 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ze 3 tzv. režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 advokátního tarifu a náhrady odpovídající 21 % DPH