28 C 163/2024-394 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobou doručenou soudu dne 24. 5. 2024 se žalobkyně proti žalované domáhala nahrazení (a to postupem podle části páté OSŘ) rozhodnutí správního orgánu – rozhodnutí Rady ERÚ č.j. 02784-21/2023-ERU ze dne 22. 3. 2024 rozsudkem, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 17 478 419 Kč spolu s náklady spojenými s uplatněním pohledávek v celkové výši 8 400 Kč a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 333 739 od 18. 2. 2020 do zaplacení, 1 309 598 Kč od 25. 3. 2020 do zaplacení, 2 816 286 Kč od 18. 4. 2020 do zaplacení, 4 124 314 Kč od 26. 5. 2020 do zaplacení, 3 258 960 Kč od 26. 6. 2020 do zaplacení a spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 2 533 561 Kč od 26. 7. 2020 do zaplacení a 3 101 961 Kč od 26. 8. 2020 do zaplacení, a to s odůvodněním, že žalobkyně byla dotčena na svých právech shora uvedeným rozhodnutím správního orgánu. Žalobkyně žalobu odůvodnila tím, že žalobkyni bylo prostřednictvím jejího právního zástupce doručeno dne 25. 3. 2024 rozhodnutí Rady ERÚ č.j. 02784-21/2023-ERU ze dne 22. 3. 2024 (dále jen napadené rozhodnutí), kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí Energetického regulačního úřadu č.j. 02784-12/2023-ERU ze dne 14. 6. 2023 (sp. zn. OSS-, č. účtu, -ERU) a prvoinstanční rozhodnutí bylo potvrzeno. Současně na základě výroku II. byla žalobkyně povinna uhradit společnosti , Jméno žalované A, . náhradu nákladů řízení. Žalobkyně je s ohledem na prvoinstanční rozhodnutí i rozhodnutí o rozkladu přesvědčena, že napadené rozhodnutí je nezákonné, a to z důvodu porušení zákonných předpisů v průběhu řízení. Dle žalobkyně je podstatou sporu mezi žalobkyní a žalovanou, který byl řešen v rámci správního řízení, posouzení otázky, na jakou částku má žalobkyně nárok z titulu výroby elektrické energie ze slunečního záření v rozhodném období (v daném případě od ledna 2020 do července 2020). Žalobkyně dále v podrobnostech poukázala na skutečnosti, které tvrdila v návrhu na zahájení sporného řízení, popřípadě v rozkladu navrhovatelky proti prvoinstančnímu rozhodnutí ve správním řízení. Žalobkyně zdůraznila, že na základě smlouvy o dodávce elektřiny ze dne 31. 12. 2012, uzavřené mezi žalovanou a právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČ: , IČO, , která zanikla dne 1. 4. 2015 fúzí sloučením, byla žalované žalobkyní skutečně dodána vyrobená elektrická energie, kterou žalovaná následně na trhu zobchodovala. Žalobkyně vystavila žalované za takto odebranou elektřinu v období od ledna 2020 do července 2020 faktury č. FV/2200003 ze dne 3. 2. 2020 znějící na částku 333 739 Kč splatnou dne 17. 2. 2020, č. FV/2200004 ze dne 3. 3. 2020 znějící na částku 1 309 598 Kč splatnou dne 24. 3. 2020, č. FV/2200005 ze dne 3. 4. 2020 znějící na částku 2 816 286 Kč splatnou dne 17. 4. 2020, č. FV/2200006 ze dne 4. 5. 2020 znějící na částku 4 124 314 Kč splatnou dne 25. 5. 2020, č. FV/2200007 ze dne 4. 6. 2020 znějící na částku 3 258 960 Kč splatnou dne 25. 6. 2020, č. FV/2200008 ze dne 3. 7. 2020 znějící na částku 2 533 561 Kč splatnou dne 25. 7. 2020 a č. FV/2200009 ze dne 3. 8. 2020 znějící na částku 3 101 961 Kč splatnou dne 25. 8. 2020. Žalobkyně poukázala na to, že mezi účastníky je sporné, zda výroba a dodávky elektřiny byly právním předchůdcem navrhovatele uskutečněny v souladu s rozhodnutím o udělení licence a vzniku oprávnění k výkonu licencované činnosti. Žalobkyně namítla, že správní orgán v rámci svého rozhodnutí zcela nesprávně a svévolně přisuzuje účinky zrušujícímu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 , právnická osoba, /2013599, když shrnul, že výrobnu nelze považovat za uvedenou do provozu v roce 2010, neboť bylo zjištěno, že v roce 2010 byla licence získána podvodným jednáním, když právní předchůdce žalobkyně nebyl vůbec schopen prokázat splnění technických předpokladů u předmětné výrobny, lze tedy zhodnotit, že zrušující rozsudek krajského soudu působí ex tunc s tím, že předmětnou výrobnu již není možné považovat za zdroj uvedený do provozu v roce 2010. Žalobkyně má za to, že tento závěr však je v příkrém rozporu se závěry nezávislých soudů, neboť jak v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 10. 2015, č. j. 62 , právnická osoba, /2013-599, tak zejména v usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. III. ÚS 1210/16, je zcela jednoznačně stanoveno, že se licence ruší s účinky ex nunc (do budoucna). Dále žalobkyně poukazuje na rozsudek ze dne 7. 9. 2017, č. j. , spisová značka, , bod 24, kde Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že případné zrušení individuálního správního aktu soudem má účinky toliko ex nunc, které působí výlučně do budoucna, přičemž dodala, že Nejvyšší správní soud tento názor zopakoval v celé řadě svých rozhodnutí. Za takové situace nebyl správní orgán vůbec oprávněn o této otázce nejen rozhodovat, ale ani ji posuzovat tak, že by jeho závěr0 byl s rozhodnutím soudu v rozporu, neboť jen soud je a byl oprávněn určit, od jaké doby by osoba oprávněná k licencované činnosti mohla legálně přijímat výhody spojené s licencí. Žalobkyně dále namítla, že důvodná není ani argumentace správního orgánu ohledně dobré víry, z čehož správní orgán dovozuje účinky zrušovacího rozsudku Krajského soudu v Brně od počátku („ex tunc“). Žalobkyně zastává názor, že posuzování účinků rozhodnutí ve správním řízení či správním řízení či správním soudnictví ohledně zrušení předchozího rozhodnutí je nutné posuzovat ve vztahu k účastníkovi řízení, nikoliv vůči třetím osobám, a proto zde podle žalobkyně jednoznačně platí, že zrušení licence nastalo s účinky ex nunc a do okamžiku zrušení licence měl právní předchůdce žalobkyně platnou licenci ve smyslu předmětných právních předpisů pro výrobu elektřiny z FVE, kterou následně v rámci fúze se žalobkyní nahradila licence nová. Podle žalobkyně však posouzení dobré víry při získání licence nelze vztahovat pouze ke splnění podmínek pro získání daného správního rozhodnutí, neboť by takový postup znamenal, že v dobré víře je jen takový subjekt, který získá legální a legitimní správní rozhodnutí, avšak každý jiný případ by znamenal, že účastník správního řízení nebyl v dobré víře, což je nutné podle názoru žalobkyně odmítnout. Žalobkyně dále upozorňuje na to, že právní úprava nezbytných předpokladů k provedení výchozích revizí fotovoltaických elektráren, byla natolik nejasná, že v předmětném období se ani odborníci v této oblasti neshodli na tom, zda bylo nutné, aby v okamžiku provedení výchozí revize byly na fotovoltaické elektrárně naistalovány všechny fotovoltaické panely. Žalobkyně odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 12. 2015, č. j. , spisová značka, , který toto pravidlo dotvořil, avšak na základě právně nezávazných technických norem, které nejsou ani nijak volně přístupné. Pokud nelze v neprospěch navrhovatele aplikovat zákonné normy, které v době jednání nebyly platné a účinné, je třeba totéž pravidlo v souladu se zásadou a maiore ad minus vztáhnout i na normy dotvořené soudní judikaturou. Žalobkyně má za to, že v posuzovaném případě tedy nelze navrhovateli klást za vinu, že toto pravidlo – nepublikované ve sbírce zákonů ani jinde – v roce 2010 neznal, když bylo vytvořeno judikaturou až o pět (resp. 7) let později. Žalobkyně má za to, že i kdyby věděla, že stavba FVE , adresa, II nebyla v době, kdy požádala o vyhotovení revizní zprávy, zcela dokončena, nelze z toho dovozovat závěr, že věděla, že za takové situace nelze revizní zprávu vyhotovit. Podle žalobkyně byla v posuzovaném případě navíc konvalidována revizní zpráva tím, že byla v licenčním řízení před rozhodnutím ERÚ doložena řádná revizní zpráva. ERÚ však v napadeném rozhodnutí pode žalobkyně přehlíží, že revizní zpráva mu nebyla předložena 3. 12. 2010, ale až 22. 12. 2010. Žalobkyně poukazuje také na to, že ani sama žalovaná přes odbornost, kterou lze od ní očekávat, při běžné opatrnosti, okolnostech a povaze případu neměla po celou dobu, kdy schvalovala 23. 12. 2010 a přebírala provozovnu FVE , adresa, II, kterou následně připojila do distribuční soustavy a odebírala elektrickou energii, žádné a tím spíše ne důvodné pochybnosti o tom, že by zde byl jakýkoliv problém. Žalobkyně argumentuje dále tím, že má právo na úhradu fakturovaných částek, jelikož elektřina byla navrhovatelem skutečně vyrobena a dodána dle platné licence a dle platných právních předpisů. Argumentaci odůvodňuje mimo jiné také tím, že žádost o vydání licence , právnická osoba, byla na ERÚ podána dne 26. 11. 2010, že k žádosti nebyla přiložena revizní zpráva, ani jakékoliv povolení stavebního úřadu doloženo, že ERÚ řízení dne 15. 12. 2010 přerušil a vyzval žadatele k doložení revizních zpráv a povolení k užívání stavby, že stavební úřad MěÚ , adresa, dne 16. 12. 2010 provedl fyzické ohledání (místní šetření) stavby FVE , adresa, , která nebyla dokončena, revizní technik , jméno FO, předložil trestnímu soudu podklady a podal vyjádření o provedené kontrole fyzického stavu FVE , adresa, dle technické dokum