12 C 341/2025-51 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 32 116 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru č. , Anonymizováno, uzavřené mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, , Anonymizováno, , právnická osoba, dne , datum, .2. Žalovaný se k podané žalobě vyjádřil podáním ze dne 8. 10. 2025, kdy uvedl, že má za to, že úvěrová smlouva je absolutně neplatná, a to z důvodu hrubého rozporu smlouvy s dobrými mravy a nesplněním povinnosti věřitele posoudit s odbornou péčí úvěruschopnost dlužníka. Déle má za to, že nebyly splněny požadavky kontraktačního procesu prostřednictvím elektronické komunikace na dálku.3. Podáním ze dne 21. 1. 2026 vzala žalobkyně žalobu v části specifikované ve výroku I tohoto rozsudku zpět. S ohledem na částečné zpětvzetí žaloby postupoval soud dle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. a řízení ve věci v požadované části zastavil, aniž by k tomu byl třeba souhlas žalovaného, neboť ke zpětvzetí žaloby došlo dříve, než začalo jednání.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Dne , datum, uzavřel žalovaný s právní předchůdkyní žalobkyně, , právnická osoba, , smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 22 500 Kč. Žalovaný předchůdkyni žalobkyně a následně žalobkyni uhradil celkovou částku 1 000 Kč. (Zjištěno z úvěrové smlouvy ze dne 30. 4. 2024, potvrzení o provedené platbě - výplatě úvěru a z potvrzení o odchozích úhradách.)6. Pohledávka za žalovaným byla následně postoupena žalobkyni, přičemž postoupení pohledávky bylo žalovanému oznámeno (zjištěno ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 5. 6. 2025 a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 25. 6. 2025 včetně dokladu o odeslání).7. Žalovaný však ničeho dalšího neuhradil, a to ani přes zaslanou předžalobní upomínku (zjištěno z předžalobní upomínky včetně dokladu o odeslání).8. Důkazní břemeno ohledně skutečnosti, že žalovaný nezaplatil žalovanou částku, přechází na žalovaného, neboť žalobkyně nemůže prokazovat negativní skutečnost, že žalovaný něco neučinil. Je na žalovaném, aby soudu prokázal, že zaplatil řádně a včas. Žalovaný však nic takového netvrdí, ani neprokazuje.9. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli úvěru před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem právní předchůdkyně žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací, dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele (závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018).13. Žalobkyně pouze tvrdí, že původní poskytovatelka úvěru žalovaného lustrovala ve veřejně dostupných databázích (ISIR, CEE, CRKI a EUCB) a na základě uvedených skutečností nenabyla důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalovaného. Konkrétní způsob ověření úvěruschopnosti však nedoložila a sdělila, že žádnými dalšími důkazy nedisponuje. Ze strany žalobkyně proto zůstalo jen v rovině tvrzení, přičemž i již tato samotná tvrzení jsou nedostatečná. Vzhledem k tomu, že se žalobkyně nedostavila na jednání, nemohla být ani soudem poučena dle § 118a odst, 1 a 3 o.s.ř. o tom, že její tvrzení ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného jsou nedostatečná.14. S ohledem na výše uvedené dospěl soud k závěru, že žalobkyně neprokázala tvrzení, že právní předchůdkyně žalobkyně posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu soudu nezbývá, než smlouvu o úvěru posoudit jakožto neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které představují peněžní prostředky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně, aniž by zde byl platný závazek (smlouva). Předmět bezdůvodného obohacení, tj. poskytnuté peněžní prostředky, je žalovaný povinen žalobkyni vydat, tj. zaplatit. Pohledávka ze shora specifikované smlouvy za žalovaným byla žalobkyni postoupena, z čehož je nutné dovodit i aktivní legitimaci žalobkyně ohledně požadavku na vrácení poskytnutých prostředků. Žalovanému byly právní předchůdkyní žalobkyně poskytnuty z titulu předmětné smlouvy o úvěru peněžní prostředky ve výši 22 500 Kč, žalovaný dle sdělení žalobkyně uhradil na předmětný úvěr částku 1 000 Kč, a proto soud žalobě vyhověl co do částky 21 500 Kč a ve zbytku žalobu zamítl.15. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Soud proto v daném případě rozdělil platební povinnost žalovaného do splátek po 500 Kč měsíčně (avšak pod ztrátou výhody splátek), což je částka, kterou lze obecně považovat za přiměřenou, a to i s ohledem na výši nároku žalobkyně.16. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitl v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.17. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy úspěch žalobkyně činil 54,5 % a její neúspěch 45,5 % (zamítnutá část žalované částky včetně úroků z prodlení vyčíslených ke dni rozhodnutí soudu). Po odečtení neúspěchu žalobkyně od jejího úspěchu vznikl žalobkyni nárok na náhradu nákladů řízení ve výši 9 %. Náklady řízení žalobkyně přitom činily 2 615 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 285 Kč, z odměny zástupce za 3 úkony právní služby po 700 Kč (převzetí a příprava zastoupení, předžalobní výzva a návrh na vydání EPR), a to dle § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, dále 3 tzv. režijními paušály po 100 Kč podle § 14b odst. 6 písm. a) advokátního tarifu a náhradou odpovídající 21 % DPH ve výši 504 Kč. Řízení bylo zahájeno návrhem podaným na ustáleném vzoru uplatněném žalobkyní opakovaně ve skutkově i právně obdobných věcech.