12 C 38/2026-19 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 10 431 Kč s příslušenstvím jako nevypořádané nároky ze smlouvy o zápůjčce uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne , datum, .2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila a žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil tento skutkový stav:5. Žalovaný uzavřel se žalobkyní dne , datum, prostřednictvím webové stránky , Anonymizováno, smlouvu o zápůjčce, na jejímž základě poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 12 400 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit žalobkyni poskytnuté peněžní prostředky spolu s poplatky ve výši 3 224 Kč, a to do , datum, . (Zjištěno ze smlouvy o zápůjčce a z údajů o provedené platbě).6. Žalovaný svůj závazek uhradil dle sdělení žalobkyně částku 16 928 Kč.7. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“) smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.8. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že žalovaný uzavřel s žalobkyní shora uvedenou smlouvu, jejíž podmínky žalovaný řádně nesplnil. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného.9. Předmětná smlouva o úvěru byla uzavřena za účinnosti zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, který v ustanovení § 86 ukládá povinnost poskytovateli úvěru před uzavřením smlouvy o poskytnutí úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele. Poskytovatel je pak oprávněn poskytnout spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.10. Dle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli úvěr v rozporu s ustanovením § 86 odst. 1 věta druhá, je smlouva neplatná. Případné porušení shora uvedené povinnosti zakotvené v ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru má za následek absolutní neplatnost smlouvy, jak vyplývá z rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5.3.2020 ve věci sp. zn. C-679/18, který dovodil povinnost národních soudů zkoumat podmínky smlouvy o spotřebitelském úvěru z úřední povinnosti, aniž by námitku neplatnosti vznesl spotřebitel.11. Soud se proto předně zabýval otázkou, jakým způsobem žalobkyně postupovala při posouzení schopnosti žalovaného úvěr splácet.12. Posouzení úvěruschopnosti spotřebitele je komplexní proces, při němž věřitel vychází z řady různých údajů. Věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem, avšak věřitel se s takto získanými informace od spotřebitele nemůže bez dalšího spokojit a brát je jako fakt. Je povinen je s odbornou péčí vyhodnotit a důkladně prověřit. Věřitel musí vycházet i z jiných zdrojů (údaje, které jsou mu známy z jeho vlastní činnosti) a údaje a tvrzení spotřebitele ověřit. Odborná péče věřitele zahrnuje i to, že nevychází ze statisticky zprůměrovaných údajů, ale vždy bere v potaz konkrétní situaci žadatele o úvěr (komentář k ustanovení § 9 – Zákon o spotřebitelském úvěru, Komentář; autor Lukáš Vacek, Wolters Kluwer: Praha 2015). Součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, která jej vede k nespoléhání se jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, ale i k prověření těchto tvrzení, a to např. potvrzením o zaměstnání a příjmu, doložením výplatních pásek, doložením výpisu z účtu žadatele – viz závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 30/2015-39). K otázce dostatečnosti zjištění poměrů dlužníka se vyjádřil i Nejvyšší soud a Ústavní soud v níže uvedených rozhodnutích – rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 a 33 Cdo 201/2018, popř. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4129/2018).13. Žalobkyně ve své žalobě uvedla pouze obecná tvrzení o tom, že posoudila úvěruschopnost žalovaného, žádná konkrétní tvrzení však neuvedla a nenavrhla žádné důkazy.14. S ohledem na výše uvedené nelze než dospět k závěru, že žalobkyně neunesla břemeno důkazní k tvrzením, že posoudila úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí ve smyslu § 86 zákona o spotřebitelském úvěru. Z tohoto důvodu je nutné smlouvu o úvěru posoudit jakožto neplatnou ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru. Na straně žalovaného tak vzniklo ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru bezdůvodné obohacení, které představují peněžní prostředky poskytnuté právní předchůdkyní žalobkyně žalovanému, aniž by zde byl platný závazek (smlouva). Předmět bezdůvodného obohacení, tj. poskytnuté peněžní prostředky, je žalovaný povinen žalobkyni vydat, tj. zaplatit. Jelikož však žalovaný již veškeré prostředky žalobkyni zaplatil, soud žalobu zamítl.15. Soud závěrem poznamenává, že si je vědom, že by za běžných okolností nemělo být ve věci rozhodnuto bez nařízení jednání, učiní-li soud závěr, že žalobkyně určité skutečnosti neprokazuje. Žalobkyně si je však svých procesních povinností vědoma, problematiku posouzení úvěruschopnosti dobře zná. Soudu je navíc z rozhodovací činnosti známo, že žalobkyně se obdobných řízení obvykle neúčastní. Žalovaný pak byl v řízení zcela neaktivní. Z uvedených důvodů, i s ohledem na výši předmětu řízení, považoval soud, veden i zásadou ekonomie řízení, nařízení jednání v této věci za nadbytečné a neúčelné.16. O náhradě nákladů řízení mezi účastníky rozhodl soud podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když procesně úspěšnějším účastníkem je žalovaný a měl by proto proti žalobci právo na náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalovaný však zůstal ve věci zcela nečinný a žádné náklady mu nevznikly, proto bylo soudem rozhodnuto tak, jak je uvedeno ve výroku II rozsudku shora.