23 C 211/2025-99 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 48 261 Kč s příslušenstvím představující nevypořádané nároky ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, uzavřené mezi účastníky dne 14.11.2024.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:4. Dne 14.11.2024 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč. Žalovaný se zavázal zaplatit poskytnuté prostředky spolu s úrokem ve výši 77,48 % ročně a dalšími poplatky za poskytnutí úvěru v celkové výši 90 888 Kč, to vše ve 24 měsíčních splátkách po 3 787 Kč. (Zjištěno ze Smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, včetně dodatku č. , hodnota, , informace o vyplacení verifikační platby, předpisu splátek a z oznámení o schválení úvěru). Úvěr ve výši 40 000 Kč byl žalovanému vyplacen dne 14.11.2024 (zjištěno z dokladu o vyplacení úvěru).5. Žalovaný zaplatil jen 7 splátek v celkové výši 22 722 Kč a následně se ocitl v prodlení. Nic dalšího již neuhradil. Žalobkyně proto úvěr ke dni 21.8.2025 po 2 marných výzvách k úhradě zesplatnila a vyzvala žalovaného k úhradě částky 44 090 Kč. (Zjištěno z karty klienta, z výzev k úhradě ze dne 18.7.2025 a 18.8.2025 a z oznámení o zesplatnění úvěru ze dne 21.8.2025.)6. Před uzavřením smlouvy o úvěru byla žalobkyní posouzena úvěruschopnost žalovaného na základě údajů uvedených žalovaným, z nich mj. vyplývá, že žalovaný je svobodný, žije sám, pobírá mzdu ve výši 48 000 Kč měsíčně, nemá vyživovací povinnosti, nehradí jiné závazky, forma bydlení byla uvedena jako vlastní a jeho náklady na bydlení činí 8 360 Kč s tím, že jeho celkové měsíční výdaje stanovila žalobkyně vlastním výpočtem po připočtení životního minima 4 860 Kč na 13 220 Kč měsíčně. Volné zdroje tak žalobkyně shledala ve výši 33 780 Kč. Žalobkyně žalovaného také lustrovala v registru SOLUS, NRKI a insolvenčním rejstříku. (Zjištěno z informace o klientovi, skóringu žalovaného, hodnocení klienta, lustrací v systémech SOLUS a NRKI/BRKI, detailů úhrad z účtu o výplatě mzdy ze srpna až listopadu 2024 a z prohlášení klienta.) Z lustrace v registru NRKI, vyplývá, že žalovaný předtím žádal o úvěr již 10 bank či jiných finančních institucí.7. Před podáním žaloby žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dlužné částky předžalobní výzvou ze dne 10.11.2025 (zjištěno z předžalobní výzvy ze dne 10.11.2025 včetně dokladu o odeslání).8. Soud má z předložených důkazů za prokázané, že účastníci uzavřeli shora uvedenou smlouvu, jejíž podmínky žalovaný řádně nesplnil. Soud se však zabýval i otázkou řádného posouzení úvěruschopnosti žalovaného ve smyslu § 84 až 89 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru.9. Soud shledal ověření úvěruschopnosti žalovaného za nedostatečné a nevěrohodné. Žalobkyně nijak neověřovala informace o nákladech žalovaného, spokojila se s jím poskytnutými informacemi, které navíc byly velmi stručné a jeho náklady byly jen odhadnuty interním výpočtem, který nemohl odpovídat realitě. Z databáze NRKI vyplývá, že žalovaný žádal o poskytnutí finančních prostředků minimálně v 10 případech, přičemž dle „zjištěných“ údajů nesplácí žádné úvěry. V kontrastu s tím si nelze vysvětlit, že měl žalovaný potřebu půjčit si 40 000 Kč, zatímco měl mít volné měsíční zdroje ve výši 33 780 Kč. Je proto zřejmé, že jeho výdaje nemohly být zjištěny řádně a správně. Zjevně pak žalobkyně neověřovala ani pravdivost informace o vlastním bydlení žalovaného.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru důkladně posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě informací nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených k povaze, délce, výši a rizikovosti úvěru pro spotřebitele, získaných z relevantních vnitřních nebo vnějších zdrojů, včetně spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.11. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru: Poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.12. Žalobkyně sice prokázala, že ověřila příjmy žalovaného, nicméně pokud jde o jeho výdaje, ty nijak neověřovala, naopak je sama pouze dovodila. S ohledem na výše uvedené skutkové i právní závěry proto soud posoudil uzavřenou smlouvu o spotřebitelském úvěru jako neplatnou. Na straně žalovaného tak došlo k bezdůvodnému obohacení ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, které představují peněžní prostředky poskytnuté žalobkyní, aniž by zde byl platný závazek (smlouva). Předmět bezdůvodného obohacení, tj. poskytnuté peněžní prostředky, je žalovaný povinen žalobkyni vrátit. Žalovanému byly žalobkyní poskytnuty peněžní prostředky ve výši 40 000 Kč, přičemž žalovaný uhradil 22 722 Kč. Z toho důvodu uložil soud povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 17 278 Kč a ve zbytku byla žaloba zamítnuta.13. Podle § 87 zákona o spotřebitelském úvěru a závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021 je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, byl neaktivní. Jaké jsou možnosti žalovaného úvěr splácet netvrdil ani žalovaný ani žalobkyně. Soud proto v daném případě uložil povinnost žalovanému zaplatit žalobkyni částku 17 278 Kč v měsíčních splátkách po 1 500 Kč, které považuje za přiměřeně vysoké, avšak pod ztrátou výhody splátek, tj. že neuhrazením byť jediné splátky řádně a včas se celý dluh stává splatným.14. S ohledem na konstatování neplatnosti smlouvy a stanovení nové lhůty k plnění ve smyslu § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, nelze konstatovat, že by se žalovaný ke dni vyhlášení tohoto rozsudku ocitl v prodlení, proto byla podaná žaloba zamítnuta i co do žalobkyní požadovaného úroku z prodlení, k čemuž soud opět odkazuje zejména na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.15. Závěrem soud poznamenává, že svůj závěr o absolutní neplatnosti úvěrové smlouvy by učinil i podle ustanovení § 580 a 588 o.z., neboť sjednaný úrok ve výši 77,48 % ročně (RPSN 111,88 %) považuje za nemravný.16. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 2 o.s.ř. za situace, kdy převážně úspěšnému žalovanému žádné náklady řízení nevznikly.