26 C 48/2026-12 — Okresní soud v Českých Budějovicích

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni částku 27 947 Kč s příslušenstvím, která představuje nevypořádané nároky ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným dne 12. 8. 2024.2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil.3. Soud rozhodl ve věci bez jednání podle § 115a o.s.ř., neboť žalobkyně s tím souhlasila. Žalovaný nereagoval na řádně doručenou výzvu soudu, zda s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí, ve lhůtě k tomu soudem stanovené, ačkoli součástí výzvy bylo poučení, že nevyjádří-li se ve stanovené lhůtě, bude soud mít za to, že s rozhodnutím ve věci bez jednání souhlasí.4. Soud ve věci zjistil následující skutkový stav:5. Dne 12. 8. 2024 uzavřela žalobkyně se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 30 000 Kč. Žalovaný se zavázal uhradit celkem 46 000 Kč ve 40 měsíčních splátkách po 1 150 Kč, přičemž první splátka byla splatná dne 20. 9. 2024. Roční úroková sazba činila 27,28 %. Nedílnou součástí smlouvy byly také úvěrové podmínky (zjištěno ze smlouvy o spotřebitelském úvěru ze dne 12. 8. 2024 a úvěrových podmínek). Žalobkyně před uzavřením smlouvy o úvěru zkoumala úvěruschopnost žalovaného na základě jeho prohlášení, ve kterém sám žalovaný uvádí příjem ve výši 38 000 Kč, výdaje na bydlení ve výši 15 535 Kč a v části „Prohlašuji, že zákazník má tyto závazky“, že má dva dluhy, jejichž měsíční splátky činí dohromady částku 5 600 Kč, dále na základě nájemní smlouvy uzavřené žalovaným, přičemž nájemné podle ní činí 15 335 Kč, potvrzení zaměstnavatele žalovaného (T-Mobile), podle kterého příjem žalovaného ze závislé práce činil v posledních čtyřech měsících před uzavřením smlouvy částky 29 295 Kč, 36 950 Kč, 33 106 Kč a 37 753 Kč za měsíc, výpisu z centrální evidence exekucí (s negativním výsledkem), výpisu z insolvenčního rejstříku (s negativním výsledkem), a konečně registru platebních informací (repi) s uvedenou částkou po splatnosti ve výši 29 Kč (zjištěno z čestného prohlášení žalovaného o jeho závazcích, výdajích a příjmech, z výpisu z centrální evidence exekucí, insolvenčního rejstříku, výplatní pásky žalovaného a výpisu z registru platebních informací). Úvěr byl žalovanému vyplacen dne 14. 8. 2024 (zjištěno z potvrzení o provedení transakce).6. Žalovaný své závazky neplnil řádně a včas, a proto žalobkyně podle čl. IV bodu 1 písm. d) úvěrové smlouvy úvěr zesplatnila, a to ke dni 25. 11. 2025 (zjištěno z dopisu o zesplatnění úvěru ze dne 25. 11. 2025 včetně podacího lístku).7. Dlužnou částku tvoří nesplacená jistina ve výši 23 625 Kč, nesplacený úrok ve výši 1 568 Kč, účelně vynaložené náklady na upomínání ve výši 300 Kč (za 3 upomínky po 100 Kč ze dne 25. 9. 2025, 25. 10. 2025 a 25. 11. 2025) sjednané v čl. IV bodu 4 písm. b) úvěrové smlouvy, smluvní pokuta ve výši 1 497 Kč za neuhrazení 3 splátek po 499 Kč sjednaná v čl. IV bodu 2 písm. c) úvěrové smlouvy a smluvní pokuta ve výši 820 Kč sjednaná v čl. IV bodu 2 písm. a) a b) úvěrové smlouvy ve výši 0,1 % denně z neuhrazeného zůstatku a neuhrazených splátek, tedy z částky 25 193 Kč ode dne následujícího po dni zesplatnění (26. 11. 2025) do dne podání žaloby (2. 1. 2026). Uvedené soud zjistil z příslušných ustanovení smlouvy o úvěru, předpisu úhrad, bonity smlouvy, tabulky umoření a upomínek. V důsledku prodlení žalovaného vznikl žalobkyni i nárok na zákonný úrok z prodlení z neuhrazené jistiny a dále žalobkyně uplatnila nárok na smluvní úrok ve výši 27,28 % ročně z dlužné částky ode dne následujícího po dni zesplatnění (26. 11. 2025) do 90. dne po dni zesplatnění (24. 2. 2026) a po 90. dni po zesplatnění (od 25. 2. 2026) do zaplacení úrok v zákonné výši 11,5 % ročně z dlužné částky.8. Z výše uvedené částky žalovaný ničeho neuhradil ani přes zaslanou předžalobní upomínku ze dne 25. 11. 2025, přičemž žalovaný nic takového netvrdil ani nedokazoval.9. Na základě shora uvedených důkazů, které jsou ve vzájemném souladu, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr za shora uvedených podmínek. Žalovaný úvěr řádně nesplácel.10. Podle § 2395 o. z. smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.11. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále zákon o spotřebitelském úvěru) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.12. Podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.13. S ohledem na to, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona o spotřebitelském úvěru se soud při právním posouzení nejprve zabýval otázkou vynaložení řádné péče při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného ze strany žalobkyně (§ 86 uvedeného zákona).14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně uvádí, že povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Proto zákon, konkrétně zákon o spotřebitelském úvěru stanoví, že věřitel je povinen při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele postupovat s odbornou péčí. Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).15. Ve vztahu k této míře péče, kterou je nutné k posouzení úvěruschopnosti vynaložit, hraje významnou roli výše uvažovaného spotřebitelského úvěru. Ostatně i Nejvyšší soud uvádí, že při posuzování splnění povinnosti úvěrové společnosti posoudit schopnost žadatele úvěr splatit nelze pominout také výši požadovaného úvěru. Jiné požadavky na splnění této povinnosti budou kladeny v případě žádosti o úvěr ve výši několika tisíc korun a jiné v případě statisícových částek. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 4 Tdo 238/2019, tento přístup nejlépe odpovídá i závěrům Soudního dvora EU, k tomu podrobně Flídr, J. Ověření příjmů a výdajů při posouzení úvěruschopnosti u smlouvy o spotřebitelském úvěru jiném než na bydlení. Právní rozhledy, 2022, č. 10, s. 343-355).16. S ohledem na výše uvedené podklady, které si žalobkyně opatřila za účelem ověření úvěruschopnosti žalovaného, lze dospět k závěru, že tato při zkoumání úvěruschopnosti žalovaného vynaložila dostatečnou péči a to zejména s ohledem na to, že vycházela z potvrzení o příjmu zaměstnavatele žalovaného a to za dostatečně dlouhé období a dále nájemní smlouvy, když výdaje na bydlení zpravidla představují dominantní položku ve výdajích spotřebitele.17. To ostatně plně odpovídá i závěrům současné tuzemské dogmatiky, která se danou otázkou zabývá a která uvádí, že pohybuje-li se celková výše spotřebitelského (nehypotečního) úvěru v řádech tisíců či nízkých desetitisíců Kč, dostojí poskytovatel povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, pokud pomocí dokumentu vystaveného třetí osob