10 C 283/2021-14 — Okresní soud v Chebu

1. Vzhledem k tomu, že proti tomuto rozsudku podle § 202 odst. 2 z.č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“) není odvolání přípustné, v odůvodnění rozsudku soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci (§ 157 odst. 4 OSŘ). 2. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalované povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaná s žalobkyní uzavřela dne 25. 6. 2019 smlouvu o úvěru ve výši 9 090 Kč, skládající se z půjčené částky 5 000 Kč a souhrnného poplatku 4 090 Kč, podle které měla splácet týdně 152 Kč, a to tak, že první splátka měla být uhrazena do sedmi dnů od podpisu smlouvy a každá další splátka vždy do sedmého dne od předchozí splátky. 3. Žalovaná se k podané žalobě nikterak nevyjádřila. 4. Žalobkyně i žalovaná daly souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z.č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 5. Ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené mezi účastníky řízení dne 25. 6. 2019 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovanou byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalované úvěr ve výši 5 000 Kč a žalovaná se jej zavázala spolu s poplatkem ve výši 4 090 Kč uhradit v týdenních splátkách po 152 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí úvěru v hotovosti. 6. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 25. 6. 2019 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 70,89 % ročně, tedy byl sjednán úrok více než 8,5 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v této době. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 25. 6. 2019, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 8,27 % ročně. Vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 ObčZ neplatné. Nutno dále zdůraznit, že dané ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku nebylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 ObčZ, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když ve smlouvě uvedené poplatky ve skutečnosti představují další sjednaný úrok. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru o neplatnosti celé smlouvy. A dále se nalézací soud v souladu s rozhodnutími Krajského soudu v Plzni ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury. 7. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ a ustanovení § 2993 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 5 000 Kč a žalovaná již zaplatila částku 3 750 Kč, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 260 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. soud musel žalobu v rozsahu tam uvedeném zamítnout a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání a tak byly další nároky spočívající v úroku, poplatku za zpracování a doručení úvěru a hotovostního inkasa splátek, nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 8. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě většího úspěchu na straně žalované má tato nárok na částečnou náhradu nákladů řízení. Vzhledem k tomu, že na její straně dle názoru soudu žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.