11 C 357/2021-17 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované zápůjčku ve výši 30 tis. Kč, kterou se žalovaná včetně„ poplatku“ ve výši 20 880 Kč zavázala vrátit v 53ti týdenních splátkách po 960 Kč. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a žalobkyni vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny zápůjčky ve výši 1 945,75 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 1 354,25 Kč, dále úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 29. 5. 2012 do 18. 12. 2020 ve výši 2 220,76 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené jistiny zápůjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., podle kterého je neplatným právní úkon, který se svým obsahem příčí dobrým mravům. Ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků, která dosahuje hranice 70 %, tedy svou výší odpovídá lichvářskému úroku, soud jednoznačně za rozporné s dobrými mravy považoval. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, tudíž žalobkyni by mohl plnění odpovídající bezdůvodnému obohacení. Nicméně pokud na základě absolutně neplatné smlouvy žalovaná čerpala jistinu ve výši 30 000 Kč a podle žalobkyně uhradila celkem 47 850 Kč, pak není pochyb o tom, že to byla naopak původní věřitelka, která se na úkor žalované bezdůvodně obohatila. Soud tedy žalobu zcela zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů náleželo zcela úspěšné žalované. Na straně žalované ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.