11 C 361/2021-19 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaný dne [datum] uzavřel s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalovanému půjčku ve výši 6 tis. Kč, kterou se žalovaný včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 3 984 Kč zavázal vrátit v 52ti týdenních splátkách po 192 Kč. Žalovaný ovšem splátky nehradil řádně a včas a původní věřitelce vzniklo právo na úhradu celé nesplacené jistiny a poplatku. Předmětnou pohledávku dne 18. 12. 2020 původní věřitelka postoupila žalobkyni. Žalobkyně se tak v řízení po žalovaném domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 1 801,68 Kč a nedoplatku poplatku ve výši 1 196,32 Kč, dále úroku z prodlení z dlužné jistiny v zákonné výši kapitalizovaného za dobu od 3. 10. 2007 do 18. 12. 2020 ve výši 3 191,06 Kč a dále ve stejné výši z nesplacené jistiny půjčky od 19. 12. 2020 do zaplacení. Z hlediska právní kvalifikace nalézací soud zjištěný skutkový stav posoudil podle ustanovení § 39 zákona č. 40/1964 Sb., podle kterého je neplatným právní úkon, který se svým obsahem příčí dobrým mravům. Ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků, která dosahuje hranice téměř 70 %, tedy svou výší odpovídá lichvářskému úroku, soud jednoznačně za rozporné s dobrými mravy považoval. Jedná se přitom o neplatnost absolutní, tudíž žalobkyni by mohlo náležet plnění odpovídající bezdůvodnému obohacení. Nicméně pokud na základě absolutně neplatné smlouvy žalovaný čerpal jistinu ve výši 6 000 Kč a podle žalobkyně uhradil celkem 6 986 Kč, pak není pochyb o tom, že to byla naopak původní věřitelka, která se na úkor žalovaného bezdůvodně obohatila. Soud tedy žalobu zcela zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů náleželo zcela úspěšnému žalovanému. Na straně žalovaného ovšem soud žádné náklady řízení neshledal.