11 C 80/2021-31 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že mezi žalovaným a [právnická osoba] s.r.o., došlo dne [datum] k uzavření úvěrové smlouvy [číslo] na jejím základě poskytla úvěrující žalovanému v hotovosti úvěr ve výši 23 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s „ úplatou“,„ poplatky“ a úrokem ve výši 28 % ročně uhradit ve 13ti měsíčních splátkách po 2 990 Kč. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nehradil, proto úvěrující ke dni [datum] úvěr zesplatnila. Dále žalobkyně uvedla, že pohledávku z předmětné smlouvy získala postoupením ze strany společnosti [právnická osoba], a proto požaduje po žalovaném zaplacení neuhrazené jistiny ve výši 15 510 Kč, dále smluvní pokuty ve výši 12 040,44 Kč, úroku z prodlení kapitalizovaného za dobu od 22. 9. 2018 do 20. 5. 2020 ve výši 2 591,24 Kč a dále příslušenstvím v podobě zákonného úroku z prodlení a úroku ve výši 11,23 % ročně, obojí z dlužné jistiny. 2. Podáním ze dne 8. 7. 2021 vzala žalobkyně svou žalobu v části uplatněného kapitalizovaného úroku z prodlení zpět, proto soud v souladu s ustanovením § 96 odst. 2 občanského soudního řádu řízení v rozsahu zpětvzetí zastavil (výrok II. rozsudku). 3. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání soudu se žádná ze stran nedostavila, čímž se o své vůli připravily o poučení dle ustanovení § 118a občanského soudního řádu, které se dle ustálené judikatury vrcholných soudů poskytuje právě a pouze při jednání v návaznosti na výsledky provedeného dokazování, které je rovněž v parametrech českého civilního procesu vyhrazeno ústnímu jednání. Dle výslovné zákonné úpravy je pak soud zásadně povinen rozhodovat při jediném jednání. 4. Z provedeného dokazování nemá soud za prokázanou aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení. Dlužno dodat, že přímé tvrzení o aktivní věcné legitimaci žalobkyně v řízení nelze shledat ani v samotné žalobě, neboť ta uvádí, že úvěrující ze smlouvy se žalovaným byla společnost„ A“ a dále že žalobkyně dovozuje vlastní věcnou legitimaci od postupních úkonů učiněných společností„ B“. Kromě toho pak již žaloba obsahuje pouze na okraj a jaksi mimochodem (v závorce, bez osvětlení nějaké konkrétní návaznosti na uplatněná žalobní tvrzení) letmou zmínku o tom, že část závodu úvěrující byla převedena na společnost [právnická osoba] V žalobě absentuje jakýkoliv náznak toho, zda toto sdělení má či nemá nějaký význam pro žalobou uplatněné nároky. Zcela irelevantní části žalobního obsahu jsou při současném masivním rozšíření formulářových žalob a zapojení laického prvku do jejich automatizovaného vyhotovování v prvostupňové praxi běžným pravidlem. Pokud by se soud aktivisticky zhostil role odborně zastoupené žalobkyně, bylo by možno nepřímo dovozovat, že snad původní úvěrující pohledávky ze shora uvedené úvěrové smlouvy patrně v rámci převodu části svého závodu převedla na společnost [právnická osoba], od které již žalobkyně svou aktivní věcnou legitimaci dovozuje. Nutno ovšem odhlédnout od faktu, že nic takového žalobkyně vlastně vůbec netvrdí. Přesto soud provedl navržené důkazy s tím, že tyto by mohly pomoci překlenout substanciační lapsus. Za důkaz žalobkyně označila„ úplný výpis z obchodního rejstříku společnosti [právnická osoba]“ (ostatní důkazní návrhy očividně s otázkou aktivní věcné legitimace nesouvisí), ze kterého ovšem plyne pouze konstatování, že došlo k převodu nějaké části podniku úvěrující a že doklad o tom je založen ve sbírce listin (tento doklad ovšem žalobkyně již k důkazu nenavrhla, přičemž ve sporném řízení lze sotva z vlastní iniciativy soudu provádět nenavržené důkazy ve prospěch jedné strany sporu, navíc silnější). Každopádně, i kdyby soud aktivisticky překlenul nedostatečnou důkazní aktivitu žalobkyně, lze nahlédnutím do sbírky listin zjistit, že tam se nachází (ve věcné souvislosti) toliko notářský zápis JUDr. [jméno] [příjmení], NZ [číslo]. Nicméně ani z tohoto notářského zápisu se nic bližšího k převodu pohledávek tvořících předmět řízení nepodává, neboť se v něm toliko obecně odkazuje na převod části závodu tvořeného divizí spotřebitelských úvěrů, jehož konkrétní rozsah má být vymezen jinou listinou, která také soudu předložena nebyla a nebyla ani navržena k důkazu. Z ničeho neplyne, že by předmětné pohledávky spadaly právě do rámce uvedené divize, není-li vůbec známo jaké jiné divize či věcné segmenty byly součástí závodu, a dále že by spadaly právě do toho konkrétního rozsahu (části) divize, který byl právě touto smlouvou převáděn (převedeny mohou být všechny pohledávky určitého druhu, ale i jen některé z nich). Žádné jiné důkazy k převodu uplatněných pohledávek z úvěrující žalobkyně ani nenavrhla, ani nedoložila. Bylo povinností žalobkyně (je třeba zdůraznit, že jde o povinnost žalobkyně, nikoliv soudu) označit důkazy k prokázání všech svých žalobních tvrzení a listinné důkazy předložit s tím, že důsledkem nesplnění důkazní povinnosti je neunesení důkazního břemene, přičemž neunesení důkazního břemene vede nevyhnutelně k zamítnutí žaloby. Vzhledem k tomu, že žalovaný neučinil žádnou z tvrzených skutečností nespornou, bylo povinností žalobkyně prokázat každou jednotlivou tvrzenou skutečnost v kvalitě standardní míry důkazu českého civilního procesu, tedy na hranici praktické jistoty, což se nestalo. S ohledem na nastalou koncentraci řízení nemá žalobkyně počínaje okamžikem ukončení jednání konaného dne [datum] reálnou možnost doplňovat skutková tvrzení a důkazní návrhy s výhradou úzce vymezených zákonných výjimek. Soud tedy žalobu zamítl, aniž by se v rámci tohoto odůvodnění zabýval dalšími nedostatky uplatněných nároků odvozenými o extrémně vysoké částky souvisejících„ nákladů úvěru“, které v nadepsaném oddělení vedou pravidelně k (částečnému) zamítnutí některých nedůvodných nároků, v jiných soudních odděleních soudu (př. oddělení 9 C či 20 C) a příležitostně i v judikatuře odvolacího soudu pak k závěru o absolutní neplatnosti celé smlouvy a posouzení věci dle zásad bezdůvodného obohacení. 5. Z hlediska procesního dlužno doplnit, že ze zákona, odborné literatury, ani judikatury neplyne povinnost soudu (nutno akcentovat, že judikaturou připuštěnou možnost nelze zaměňovat za povinnost, jak se občas stává) provádět jakési předběžné dokazování (dokazování je zákonem jasně definovaný proces vyhrazený ústnímu jednání) ještě před samotným konáním jednání, na jehož základě by soud měl ve spotřebitelské věci poskytovat profesionálovi ve svém oboru odborně právně zastoupenému dalším profesionálem ve svém oboru metodickou pomoc ve smyslu poučování, jaké konkrétní důkazní prostředky by měl navrhnout a předložit, aby mohl být v řízení proti spotřebiteli úspěšným. Takový postup by byl dle názoru soudu v přímém rozporu se zásadou rovnosti stran a současně porušením práva na spravedlivý proces (př. čl. 36 odst. 1 usnesení předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, čl. 96 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky). Ostatně takové poučení by bylo i zjevně nadbytečné, neboť nadepsaný soud již žaloby v obdobných věcech ze stejného důvodu zamítl, takže zamítnutí žaloby za daného procesního vybavení žaloby bylo pro žalobkyně předvídatelné. Pro civilní sporné řízení platí zásada ústnosti a není tudíž do doby změny právní úpravy důvodu ustupovat masivnímu a stále stupňovanému tlaku hromadných žalobců na zavedení jakési varianty písemného procesu, zvláště má-li se tak dít na náklady daňových poplatníků, kteří na vedení sporu a jeho výsledku nejsou nijak zainteresováni. Není věcí soudu, pokud zástupce žalobkyně přebírá zastoupení výrazně vyššího počtu věcí než je reálně schopen zastoupit. Rozhodnutí současně nelze považovat ani za překvapivé, zvláště pak pro žalobkyni, která je největším žalobcem sporných civilních věcí u nadepsaného soudu a jejíž žaloby jsou v drtivé většině případů alespoň zčásti zamítány, a to pravidelně po nařízeném jednání. Již ze samotného faktu nařízení jednání (usnesení o nařízení jednání přitom neguje předchozí odlišná rozhodnutí upravující vedení řízení) musí být odborníkovi ve svém oboru bez dalšího zřejmé, že soud naprosto reálně uvažuje o alespoň částečném zamítnutí žaloby, neboť v opačném případě by k nařízení jednání nebyl žádný důvod a naopak by takový postup bylo možno považovat za rozporný se zásadou hospodárnosti (generování neúčelných nákladů řízení). Platební rozkaz se vydává pouze na základě žalobních tvrzení (doložení důkazů je z tohoto pohledu bez významu), jinak by jako forma zkráceného řízení postrádal smysl. Z publikované judikatury Ústavního soudu ČR nadto plyne, že soud není a nemůže být při svém rozhodování jakkoliv vázán předchozím rozhodnutím vyššího soudního úředníka. Dlužno doplnit, že uvedené závěry plynou jako notoriety i z recentní judikatury soudu odvolacího, pokud byla činěna specializovanými senáty, nicméně pokud došlo ke zrušení relevantních specializací, má to vzápětí samozřejmou a