12 C 187/2021-57 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení shora uvedené částky s tím, že žalovaný uzavřel se společností [právnická osoba] (dále jen„ právní předchůdkyně žalobkyně“) dne [datum] smlouvu o úvěru [číslo] na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 6 500 Kč, který se žalovaný zavázal vrátit spolu s poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 1 575 Kč nejpozději do 5. 6. 2017 Smlouva o úvěru byla uzavřena elektronicky. Žalovaný dosud uhradil na závazek částku 4 615 Kč, která byla co do částky 3 040 Kč započtena na jistinu, do částky 1 575 Kč na poplatek. Žalobkyně, které byla pohledávka za žalovaným postoupena, se domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 3 460 Kč, neuhrazených kapitalizovaných úroků z prodlení v zákonné výši z jistiny ve výši 3 460 Kč za dobu 6. 6. 2017 do 1. 7. 2019 v částce 313,88 Kč, když žalovaný přes výzvu žalobkyně tuto částku dosud neuhradil. Žalovaný se ve věci žádným způsobem nevyjádřil. Po provedeném dokazování soud dospěl k závěru, že podaný návrh není důvodný. S ohledem na žalobní tvrzení se soud zabýval nárokem na zaplacení částky 3 460 Kč s příslušenstvím na základě žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru dle ust. § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, nicméně žalobkyně v řízení ani neprokázala uzavření uvedené smlouvy, neboť přestože žalobkyně předložila vyhotovení smlouvy o úvěru [číslo] dohody o prodloužení splatnosti úvěru, pak o smlouvy nejde, neboť nebylo dosaženo smluvního konsensu, když dokumenty nejsou podepsány úvěrovaným – žalovaným, jakožto druhou smluvní stranou. Nejde tedy zjevně o výsledek společné shodné vůle stran, nicméně ke smluvnímu konsensu mohlo dojít i jinak, př. elektronicky (jak tvrdila žalobkyně), ústně či konkludentně, což může být pro strany praktické, nicméně nezbavuje to žádnou ze stran povinnosti bezpečně prokázat smluvní konsensus a jeho úplný obsah. Žalobkyně přitom v řízení neprokázala, tedy neunesla důkazní břemeno ve smyslu ust. § 118a odst. 3 OSŘ, když neúčastí na jednání soudu se zbavila možnosti poučení soudem, že žalovaný požádal právní předchůdkyni žalobkyně o poskytnutí úvěru a následně příslušnou smlouvu s ní uzavřel (akceptoval návrh smlouvy předložené právní předchůdkyní žalobkyně). Stejně tak neprokázala čerpání úvěru žalovaným, když z žádných žalobkyní předložených důkazů nebylo prokázáno, že majitelem bankovního účtu, na nějž byly dne 28. 7. 2016 a 11. 11. 2016 odeslány finanční prostředky je žalovaný. S ohledem na to soudu nezbylo, než žalobu v celém rozsahu jako nedůvodnou zamítnout, neboť žalobkyně neprokázala uzavření jí tvrzené smlouvy o úvěru ani vyplacení úvěru, tedy nemohla se domáhat zaplacení jakékoliv dlužné jistiny či úroků z prodlení. Soud tak žalobu jako nedůvodnou v celém rozsahu výrokem I. zamítl. Výrokem II. soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a to dle § 142 odst. 1 OSŘ, když plně procesně úspěšný byl žalovaný. Náhrada nákladů by tedy měla připadnout žalovanému, na jehož straně soud jejich vznik neshledal.