15 C 165/2021-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 15. července 2020, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 77 594,80 Kč jakožto nedoplatku pohledávky složené z nevráceného úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) v částce 57 055 Kč a smluvní pokuty 20 539,80 Kč. Stejnou žalobou se dále domáhala po žalovaném zaplacení paušální náhrady za upomínání v částce 150 Kč, úroku 10 175 Kč (v součtu 10 325 Kč), úroku z prodlení v částce 5 627,34 Kč a poměrného úroku z prodlení podle výroku I. z nevráceného úvěru. Platební povinnosti žalované dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřenou dne [datum] mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ úvěrující“). Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalované úvěr 25 tis. Kč, který se žalovaná měla zavázat splatit a zaplati dále úrok 33 307,52 Kč ve 24 měsíčních splátkách po 2 429,48 Kč. Dne [datum] pak měla žalovaná uzavřít s úvěrující další smlouvu o úvěru téhož čísla, která tak byla jen dodatkem předchozí smlouvy. Podle ní byl úvěr zvýšen na částku 59 999,65 Kč a měl být splacen a k tomu dále zaplacen úrok 63 234,85 Kč v 36 měsíčních splátkách po 3 423,55 Kč do 13. března 2022, přičemž první splátka byla sjednána jen v částce 3 410,25 Kč. Žalovaná své povinnosti se splácením neplnila a proto úvěrující využila svého smluvního práva a vyzvala žalovanou k okamžité úhradě dluhu s vyrozuměním o zesplatnění úvěru ke dni 13. listopadu 2019. S ohledem na prodlení žalované s placením vznikla žalované dále povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a platit paušální náhradu nákladů spojených s upomínáním. Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena tak, že žalovaná svou vůli projevila verifikační platbou, kdy převedla částku v rozmezí od jednoho haléře českého do jedné koruny české na účet úvěrující. Jistina ve výši 25 tis. Kč měla být žalované převedena bezhotovostně na účet, z nějž byla provedena verifikační platba. Žalovaná o půjčku měla požádat online, kdy měla vyplnit formulář na webovém rozhraní úvěrující, v němž uvedla své identifikační údaje a parametry úvěru a poskytla kopii občanského průkazu. Pohledávky úvěrující ze smlouvy měly být postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což mělo být žalované oznámeno. Žalovaný úrok z prodlení byl počítán v zákonné výši z nesplacené jistiny za období od 14. listopadu 2019 do zaplacení a takto kapitalizován do 8. listopadu 2020 v částce 5 627,34 Kč Smluvní pokuta byla počítána z téže jistiny za období od 14. listopadu 2019 do 8. listopadu 2020. 2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 3. listopadu tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupce svou neúčast předem omluvili. 3. Protože žalovaná neuznala žalovaný nárok, neučinila nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne 12. března tr., byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 9. dubna tr., bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. 4. Žalobkyni tedy tížila procesní povinnost prokázat tvrzení o sjednání uvedeného závazku, předání uváděných peněz úvěrující žalované a sjednání smlouvy o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Již poslední tvrzení se však žalobkyni prokázat nepodařilo. Při dokazování totiž soud zjistil, že žalobkyní označené a předložené písemné oznámení o postoupení pohledávek je elektronická písemnost, na níž je zjevně jen doplněno zobrazení vlastnoručního podpisu osoby jednající za původní úvěrující, který lze jednoduše jako kterékoli jiné vložené zobrazení přenést na kterýkoli jiný elektronický dokument. Nejde tedy o elektronický podpis na písemnosti či zobrazení vlastnoručního podpisu na téže listině. Smlouva o postoupení pohledávek nebyla dokonce nijak podepsána. Podle jejího obsahu se zřejmě jednalo o smluvními stranami neautorizovaný překlad, přičemž originál smlouvy nebyl soudu předložen. Z písemnosti označené jako příloha smlouvy o postoupení pohledávek navíc nebylo nijak zřejmé, že by se mělo jedna právě o přílohu předmětné smlouvy. Tato písemnost byla přitom vyhotovena v cizím jazyce (odlišným od jednacího jazyka soudu) a její obsah proto nemohl být soudem zjištěn. Ze všech těchto důvodů proto soud nezjistil, že by byla sjednána smlouva o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni a soud proto nemohl právně hodnotit, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení žalovaných pohledávek. Již proto bylo nutné žalobu zcela zamítnout. 6. Soud ovšem nezjistil ani to, že by došlo ke sjednání smlouvy úvěrující s žalovanou, ale ani to, že by došlo k předání peněz, které žalobkyně hodnotila jako úvěr (resp. půjčku). Samotné smlouvy nebyly nijak autorizovány žalovanou a žalobkyně neoznačila žádné důkazy, jimiž by prokázala odsouhlasení parametrů úvěru, resp. podání žádosti o úvěr žalovanou. Ostatně i tvrzení o kontraktačním jednání nemohla soud ubezpečit, že došlo ke sjednání právě tvrzené smlouvy. Verifikační platbou totiž mohlo být odsouhlaseno prakticky cokoli, když nebyla nijak prokazována přímá souvislost s určitým ujednáním a předmětnou platbou. Z výpisů z účtu nebylo zřejmé, že by se mělo jednat právě o účet žalované, resp. že to byla právě žalovaná, kdo s penězi na účtu disponovala. Mimo částky 25 000 Kč nesouhlasila ani převáděné částky s tvrzeními žalobkyně o poskytování úvěru v jednotlivých etapách. Resp. žalobkyně ani neuvedla, kdy měl být úvěr žalované poskytnut a s výjimkou částka 25 tis. Kč, že se tak skutečně stalo. 7. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby byť jen tvrdila, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednala, že jí peníze nebyly předány, nebo že pohledávky nebyly postoupeny. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. 8. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by měl soud ještě před jednáním ve věci vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů tak, aby jeho rozhodnutí pro něj nebylo překvapivé nalézací soud uvádí, že případná poučení podle § 118a odst. 1 a ž 3 OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I.ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz ů § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně i potřeba k doplnění tvrzení a zejména k doplnění důkazních vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Protože žalobkyně se prvního jednání ve věci neúčastnila, nemohla jí být příslušná procesní výzva podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ sdělena. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37. 9. Na základě výše uvedeného skutk