15 C 71/2020-25 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou, podanou ke zdejšímu soudu dne 7. července 2020, na zaplacení částky 4 497,30 Kč, představující nedoplatek ceny zařízení [číslo] pro zařízení [název zařízení] [anonymizováno 5 slov], sériové [číslo], (dále jen„ první zařízení“) v částce 900 Kč a nedoplatek ceny zařízení [číslo] pro zařízení [název zařízení] [anonymizována čtyři slova], sériové [číslo], (dále jen„ druhé zařízení“) v částce 3 600 Kč, přičemž rozdíl součtu těchto nedoplatků a žalované jistiny měl být způsobem zaokrouhlováním v účetním systému žalobkyně. Podle žalobkyně uzavřela žalobkyně s žalovaným dne [datum] kupní smlouvu a dohodu o splátkách ceny prvního zařízení, podle níž zaplatil žalovaný z celkové ceny zařízení 1 557 Kč v tento den zaplatil částku 377 Kč a ve zbytku byly sjednáno 12 měsíčních splátek po 100 Kč. Z nich žalovaný zaplatil 300 Kč a ohledně zbytku, tj. ohledně 900 Kč požádal dne 26. srpna 2017 o předčasné splacení. Dne [datum] pak žalobkyně uzavřela s žalovaným kupní smlouvu a dohodu o splátkách ceny druhého zařízení, podle níž zaplatil žalovaný z celkové ceny zařízení 4 577 Kč v tento den zaplatil částku 977 Kč a ve zbytku byly sjednáno 24 měsíčních splátek po 150 Kč. Z nich žalovaný nezaplatil splátky za měsíce říjen 2017 až únor 2018 a proto žalobkyně podle smlouvy vyzvala žalovaného k doplacení dalších splátek v celkové částce 2 850 Kč jednorázově. Všechny splátky podle obou smluv měly být placeny na základě měsíčních vyúčtování žalobkyně a stejně tak měly být žalovanému vyúčtovány i nedoplatky z obou smluv.. Obě smlouvy měly být uzavřeny telefonicky přes zákaznickou linku žalobkyně a potvrzeny zadáním aktivačního kódu žalovaným prodejci [název prodejce] podle Podmínek nákupu zboží na splátky. Žalovaný uvedené částky nezaplatil přes další (předžalobní) výzvu žalobkyně ze dne 31. ledna 2019. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil ani k prvnímu jednání před soudem, nařízenému ve věci na den 18. října tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Žalobě nebylo možné vyhovět pro neunesení důkazního břemeně, které tíží žalobkyni podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen„ OSŘ“), ve vztahu ke dvěma základním skutečnostem. Jednak nebylo v podstatě nijak prokazováno sjednání uváděných smluv, ale ani zaplacení některých splátek. Písemné smlouvy, či potvrzení o jejich uzavření, na něž žalobkyně v této souvislosti odkazovala, byly z důkazního hlediska bez významu, neboť jak sama žalobkyně uvedla (ohledně smluv) a soud z dokazování zjistil (ohledně potvrzení) neobsahovaly tyto soukromé písemnosti jakékoli potvrzení žalovaného o správnosti jejich obsahu (§ 565 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“)). Žádost žalovaného o předčasné splacení se sice odkazovala na smlouvu účastníků, neuváděla již však nic, z čeho by bylo možné posoudit správnost žalobních tvrzení o jejím obsahu. Mohla se tedy týkat jakékoli jiné smlouvy stejných účastníků s jakýmkoli obsahem. Jiné důkazní návrhy pak k prokázání obsahu smluvního ujednání nevedly. Soud proto nezjistil, že by účastníci sjednaly uváděné smlouvy a že by žalovaný podle nich cokoli žalobkyni zaplatil. Druhou oblastí základních skutečností, byly okolnosti, z nichž žalobkyně dovozovala splatnost žalovaných částek Doba pro placení závislá vždy na výzvě věřitele ve smyslu § 1958 OZ. I vyúčtování se stanovením lhůty pro placení je totiž nutné za výzvu považovat. Žalobkyně netvrdila, kdy měla být vyúčtování žalovanému předána, a obdobné tvrzení neuplatnila ani ve vztahu k předžalobní výzvě k placení. Vyúčtování samotná obvykle žádné potvrzení o doručení neobsahují, resp. žalobkyně nic v tomto směru ani netvrdila. Soud proto dokazování těmito písemnostmi neprováděl. Ve vztahu k předžalobní výzvě byl sice k důkazu označen také doklad o doručení. Samotná výzva, resp. datový soubor s takovým označením však soudu předložen nebyl. Soud proto důkaz touto písemností nemohl provést. Protože ani žaloba v této věci, kterou by bylo možné považovat za hmotněprávní výzvu k plnění, nebyla žalovanému doručena a soudu není známo, zda se žalovaný zdržuje na své evidenční adrese (§ 46b OSŘ) kam soud procesně doručoval žalobu poštou, nemohl soud dospět k právnímu závěru, že žalované pohledávky byly v době vyhlášení rozsudku již splatné. Žaloba byla proto výrokem I. zamítnuta, aniž by bylo nutné hodnotit další provedené důkazy, či skutková tvrzení žalobkyně. Výrokem II. pak soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě byl zcela procesně úspěšný žalovaný. Tomu však žádné náklady nevznikly a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.