15 C 78/2020-23 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 9. července 2020, ve znění její změny ze dne 27. července 2020 připuštěné usnesením zdejšího soudu ze dne 22. října 2021, č. j. 15 C 78/2020-16, na zaplacení částky 10 tis. Kč, představující nevrácený úvěr. Vedle toho se stejnou žalobou domáhala žalobkyně zaplacení úroku z prodlení podle výroku I. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že dne [datum] uzavřela společnost [právnická osoba], sídlem [adresa], [anonymizováno 7 slov], s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru s využitím prostředků komunikace na dálku. Vlastnoruční podpis žalovaného na elektronicky zachycené smlouvě byl tak nahrazen unikátním identifikačním kódem, který byl žalovanému zaslán na jím uvedené telefonní číslo prostřednictvím SMS zprávy. Předmětem smlouvy bylo poskytnutí úvěru s možností opakovaného čerpání do limitu 35 tis. Kč, který se žalovaný zavázal vrátit ve sjednaných splátkách a zaplatit další pohledávky. Podle žádosti byl žalovanému takto v neuvedený den poskytnut úvěr 10 tis. Kč. Žalovaný jej však nevrátil přes výzvy právní předchůdkyně žalobkyně. Pohledávka uvedené společnosti byla žalobkyni postoupena smlouvou ze dne [datum]. Žaloba na placení úroku z prodlení nebyla zdůvodněna. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 25. října tr. Na základě dokazování soud nezjistil, že by ke sjednání žalobkyní tvrzené smlouvy mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným došlo. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení o sjednání smlouvy totiž neoznačila žádný důkaz. Žalobkyně tedy nijak neprokazovala, že to byl právě žalovaný, kdo se registroval popisovaným způsobem na webovém rozhraní žalobkyně a kdo potvrzoval závaznost elektronicky zobrazovaného ujednání příslušným kódem, resp. ani to, že takto byla správnost vůbec potvrzena. Důkazy označila jen k tvrzení o odeslání (převodu) peněz mezi bankovními účty, nikoli však důvod takového jednání. Již ze žalobních tvrzení se totiž podávalo, že písemná smlouva, z níž žalobkyně svůj nárok dovozovala, nebyla žalovaným vlastnoručně podepsána a žalovaný v řízení ani jinak neosvědčoval správnost jejího obsahu. Protože jde o soukromou písemnost, nemohl tak soud v souladu s § 565 zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“) a v souladu s § 120 odst. 3 věta druhá zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) vycházet ze správnosti jejího obsahu. Takovým důkazem mělo být potvrzení o provedení plateb vyčerpaného rámce úvěru a„ [název formuláře] [anonymizováno]“ pro vyčerpané částky v rámci úvěrového rámce. Důkazní prostředek označený či nazvaný Potvrzení nebyl soudu předložen. Ani název druhé písemnosti se neshodoval s předloženými přílohami žaloby. Dvě z nich s označením [číslo] a [číslo] obsahovaly text se slovy [název formuláře] [anonymizována dvě slova]. Jejich obsah však nebyl zaznamenán v jednacím (tedy českém) jazyce soudu. Proto nebylo možné důkazy těmito písemnostmi provést a cokoli z nich zjistit. Soud proto výrokem I. žalobu na vrácení úvěru zamítl, pro neunesení důkazního břemene žalobkyní (§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 OSŘ). S ohledem na to, že nebylo zjištěno jakékoli prodlení žalované s placením žalované jistiny, byla stejným výrokem zamítnuta také žaloba na placení úroku z prodlení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.