8 C 283/2021-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se žalobou domáhala od žalovaného zaplacení částek a příslušenství uvedených v bodech I. a II. výroku tohoto rozsudku. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne [datum] s právním předchůdcem žalobkyně, společností [právnická osoba], [IČO], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému v hotovosti 10 000 Kč. Žalovaný se zavázala vrátit celkem 18 360 Kč (jistina 10 000 Kč, souhrnný poplatek 8 360 Kč), a to v 60 týdenních splátkách po 310 Kč. Žalovaný se s plněním svých povinností dostal do prodlení, přičemž celkem uhradil 4 240 Kč Smlouva zanikla uplynutím času ke dni [datum]. Pohledávka byla postoupena [společnosti] [anonymizováno] a následně žalobkyni. Žalovaný poté již neuhradil ničeho. Dluh žalovaného činí na jistině 10 000 Kč a na souhrnném poplatku (kapitalizovaném úroku) 4 120 Kč. Žalovaný dluh neuhradil ani přes předžalobní výzvu. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. <i>Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání.</i> <i>Podle § 157 odst. 4 OSŘ v odůvodnění rozsudku, proti němuž není odvolání přípustné, soud uvede pouze předmět řízení, závěr o skutkovém stavu a stručné právní posouzení věci.</i> Soud má za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně, společnost [právnická osoba], [IČO], uzavřel s žalovaným tvrzenou smlouvu, na jejímž základě mu poskytl hotovostní půjčku ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný se zavázal tyto finanční prostředky vrátit spolu se souhrnným poplatkem 8 360 Kč v 60 týdenních splátkách po 310. Žalovaný povinnost nesplnil a dostal se do prodlení se splácením dluhu, kdy uhradil celkem jen 4 240 Kč. Pohledávka byla postoupena [společnosti] [anonymizováno] a následně žalobkyni. Právní předchůdce žalobkyně s žalovaným uzavřel smlouvu o půjčce dle § 657 a 658 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen„ ObčZ“), za použití zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru. Podle nich se smlouvou o půjčce věřitel přenechává dlužníkovi věci určitého druhu, a dlužník se zavazuje po uplynutí dohodnuté doby vrátit věřiteli věci stejného druhu, v daném případě peníze. Právní předchůdce žalobkyně poskytl žalovanému finanční částku, které se žalovaný zavázal vrátit. Svou povinnost však nesplnil a dostal se do prodlení s placením poskytnuté půjčky. Soud proto uložil žalovanému povinnost uhradit žalobkyni jistinu půjčky, avšak ne v plné výši, jak je uvedeno níže. Soud dále posuzoval oprávněnost tzv.„ souhrnného poplatku“ a dospěl k závěru, že posuzovaná smlouva o půjčce je v této části neplatná (srovnej např. rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 11. 2012, sp. zn. 122 ICm 1253/2012). Ve smlouvě o půjčce není vysvětleno, z jakých konkrétních částí a z jakých právních důvodů se souhrnný poplatek skládá. Jedná se tudíž o ujednání neurčité, kdy není vůbec zřejmé, zač má žalovaný poplatek platit. I pokud by se jednalo o smluvený úrok dle § 658 ObčZ, byl by takový úrok sjednán ve výši výrazně přesahující obvyklou úrokovou míru při uzavírání úvěrových smluv, tedy analogicky i smluv o půjčce, s bankovními instituty, a v daném případě by zde opět bylo neplatné ujednání, a to pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu § 39 ObčZ. Je třeba zdůraznit, že v daném případě se jedná o vztah spotřebitele a podnikatele, za použití definice průměrného spotřebitele (viz Směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2005/29/ES) a nelze objektivně očekávat, že si spotřebitel bude při podpisu smlouvy vědom, že pod pojmem„ souhrnný poplatek“ se bude, byť jen zčásti, skrývat smluvní úrok. Soud z těchto důvodů žalobci nepřiznal nárok na zaplacení tohoto poplatku v částce 8 360 Kč. Platby žalovaného v celkové výši 4 240 Kč proto byly soudem započteny na jistinu a žalobci přiznána jistina snížená o tyto platby. Protože žalovaný neplnil řádně a včas své peněžité závazky, dostal se do prodlení a žalobci vzniklo právo na úrok z prodlení dle § 517 ObčZ a § 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění účinném k okamžiku počátku prodlení. Soud proto přiznal úrok z prodlení v zákonné výši, ne však převyšující žalobkyní žádaných 7,75 % ročně, ve zbytku pak ohledně úroku z prodlení žalobu zamítl. Žalovaný měl ve věci mírně větší úspěch, než žalobkyně, ve smyslu § 142 odst. 2 OSŘ mu proto vůči ní vzniklo právo na náhradu poměrné části nákladů řízení. Žalovanému, který byl po celé řízení pasivní, však žádné náklady nevznikly. Soud proto rozhodl, že účastníci vůči sobě nemají právo na náhradu nákladů řízení.