15 C 247/2021-25 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 28. dubna 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 28 220 Kč jakožto nedoplatku pohledávky složené z nevráceného úvěru (žalobkyní označeno jako nesplacená jistina) v částce 20 tis. Kč a smluvní pokuty 8 220 Kč. Stejnou žalobou se dále domáhala po žalovaném zaplacení paušální náhrady za upomínání v částce 100 Kč, úroku 1 680 Kč, úroku z prodlení 2 195,75 Kč a poměrného úroku z prodlení podle výroku I. z nevráceného úvěru. Platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba] (dále jen„ úvěrující“). Na základě této smlouvy měla úvěrující poskytnout žalovanému úvěr 20 tis. Kč, který se žalovaný měl zavázat splatit a zaplati dále 3 680 Kč do 25. června 2019. Úvěr měl být žalovanému poskytnut převodem na jeho bankovní účet. Žalovaný však svou povinnosti nesplnil. S ohledem na prodlení s placením vznikla žalovanému dále povinnost zaplatit smluvní pokutu 0,1 % z dlužné jistiny za každý den prodlení a platit paušální náhradu nákladů spojených s upomínáním. Smlouva byla podle žalobkyně uzavřena tak, že žalovaný svou vůli projevil verifikační platbou, kdy převedl částku v rozmezí od jednoho haléře českého do jedné koruny české na účet úvěrující. Jistina ve výši 20 tis. Kč pak měla být žalovanému převedena bezhotovostně na účet, z nějž byla provedena verifikační platba. Žalovaný měl o půjčku požádat online, kdy měl vyplnit formulář na webovém rozhraní úvěrující, v němž uvedl své identifikační údaje a parametry úvěru a poskytl kopii občanského průkazu. Pohledávky úvěrující ze smlouvy měly být postoupeny žalobkyni smlouvou ze dne [datum], což mělo být žalovanému oznámeno. Žalovaný úrok z prodlení byl počítán v zákonné výši z nesplacené jistiny za období od 26. června 2019 do zaplacení a takto kapitalizován do 10. srpna 2020 v částce 2 195,75 Kč Smluvní pokuta byla počítána z téže jistiny za období od 26. června 2019 do 10. srpna 2020. 2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 14. března tr. K jednání se nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně, přičemž pouze žalobkyně a její zástupce svou neúčast předem omluvili. 3. Protože žalovaná neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, který byl k návrhu žalobkyně zdejším soudem vydán dne 5. května 2021, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 15. června 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. 4. Žalobkyni tedy tížila procesní povinnost prokázat tvrzení o sjednání uvedeného závazku, předání uváděných peněz úvěrující žalovanému a sjednání smlouvy o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni. 5. Již poslední tvrzení se však žalobkyni prokázat nepodařilo. Při dokazování totiž soud zjistil, že žalobkyní označené a předložené písemné oznámení o postoupení pohledávek je elektronická písemnost, na níž je zjevně jen doplněno zobrazení vlastnoručního podpisu osoby jednající za původní úvěrující, který lze jako kterékoli jiné vložené zobrazení přenést na kterýkoli jiný elektronický dokument. Nejde tedy o elektronický podpis na písemnosti či zobrazení vlastnoručního podpisu na téže listině. Smlouva o postoupení pohledávek nebyla dokonce nijak podepsána. Podle jejího obsahu se zřejmě jednalo o smluvními stranami neautorizovaný překlad, přičemž originál smlouvy nebyl soudu předložen. Z písemnosti označené jako příloha smlouvy o postoupení pohledávek navíc nebylo nijak zřejmé, že by se mělo jedna právě o přílohu předmětné smlouvy. Tato písemnost byla přitom vyhotovena v cizím jazyce (odlišným od jednacího jazyka soudu) a její obsah proto nemohl být soudem zjištěn. Soud proto nezjistil, že by byla sjednána smlouva o postoupení žalovaných pohledávek žalobkyni a soud proto nemohl právně hodnotit, že žalobkyni svědčí právo na zaplacení žalovaných pohledávek. Již proto bylo nutné žalobu zcela zamítnout. 6. Soud ovšem nezjistil ani to, že by došlo ke sjednání smlouvy úvěrující s žalovaným, ale ani to, že by došlo k předání peněz, které žalobkyně hodnotila jako úvěr. Samotná smlouva nebyla podle žalobkyně nijak autorizována žalovaným a žalobkyně neoznačila žádné důkazy, jimiž by prokázala odsouhlasení parametrů úvěru, resp. podání žádosti o úvěr žalovaným. Ostatně ani tvrzení o kontraktačním jednání nemohla soud ubezpečit, že došlo ke sjednání právě tvrzené smlouvy. Verifikační platbou totiž mohlo být odsouhlaseno prakticky cokoli, když nebyla nijak prokazována přímá souvislost s určitého ujednání a předmětné platby. Z výpisů z účtu nebylo zřejmé, že by se mělo jednat právě o účet žalovaného, resp. že to byl právě žalovaný, kdo s penězi na účtu disponoval. Označení účtu jen jménem a příjmením žalovaného prokazovalo jen totožnost těchto dvou osobních údajů, nikoli však bez pochybností totožnost vlastníka účtu (a už vůbec ne disponenta platby, o němž nevíme nic) s žalovaným. 7. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno tvrzení a břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání peněz) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal, že mu peníze nebyly předány, nebo že pohledávky nebyly postoupeny. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. 8. Jen s ohledem na závěry, vyjádřené v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2018, č. j. 11 Co 137/2018–152, jakožto soudu odvolacího ve věci vedené před zdejším soudem pod spisovou značkou 15 C 254/2015, podle nichž by měl soud ještě před jednáním ve věci vyzvat žalobce k doplnění tvrzení a označení důkazů tak, aby jeho rozhodnutí pro něj nebylo překvapivé nalézací soud uvádí, že případná poučení podle § 118a odst. 1 a ž 3 OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I.ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz ů § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně i potřeba doplnění tvrzení a zejména doplnění důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Protože žalobkyně se prvního jednání ve věci neúčastnila, nemohla jí být příslušná procesní výzva podle § 118a odst. 1 a 3 OSŘ sdělena. Sankci neúčasti žalobce na jednání také výstižně charakterizoval Ústavní soud České republiky například v usnesení ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, č. j. 15 C 71/2014-37. 9. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na zaplacení částky 20 tis. Kč, představující nevrácený úvěr, částky 8 240 Kč představující smluvní pokutu, částky 1 680 Kč představující úrok a částky 100 Kč jako paušální náhrady upomínání zamítl pro neunesení břemen tvrzení (výzva k placení smluvní pokuty) a důkazního břemene (sjednání smlouvy, předání úvěrových peněz a sjednání smlouvy o postoupení pohledávek). S ohledem na nezjištěné prodlení žalovaného byla výrokem I. zamítnuta také žaloba na zaplacení úroku z prodlení. 10. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nák