15 C 266/2021-18 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 20. května 2021 na zaplacení částky 3 536 Kč, představující nevrácený úvěr (žalobkyní také označena jako neuhrazená jistina) v částce 3 000 Kč, smluvní pokuty v částce 90 Kč a nezaplacených poplatků, a to za poskytnutí úvěru v částce 99 Kč, za expres výplatu v částce 199 Kč, za bezpečnou splátku v částce 99 Kč a za SMS servis v částce 49 Kč Vedle toho se stejnou žalobou domáhala žalobkyně zaplacení účelně vynaložených nákladů v celkové výši 200 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši, zřejmě z částky 3 736 Kč Kč za období od 2. do 18. května 2021 v částce 14,36 Kč a dále v poměru 8,25 % až do zaplacení. K odůvodnění žaloby uvedla žalobkyně, že dne [datum] uzavřela s žalovanou úvěrovou smlouvu. K tomu mělo dojít podrobně popsaným způsobem prostřednictvím internetových stránek žalobkyně, popřípadě prostřednictvím mobilní aplikace žalobkyně po ověření identity žadatele o úvěr (a tedy zřejmě i žalované), ověření majitele účtu, z nějž je odeslána 1 Kč na účet žalobkyně a po ověření schopnosti žadatele splácet úvěr. Na základě této smlouvy měla být žalované dne [datum] zaslána na účet uvedený žalovanou v písemné smlouvě částka 3 tis. Kč, kterou se žalovaná měla zavázat uhradit a zaplatit poplatek za poskytnutí v částce 99 Kč do 30 dnů. Sjednány byly také další poplatky, a to za expres výplatu v částce 199 Kč, za bezpečnou splátku v částce 99 Kč měsíčně s možností maximálně dvojího odkladu splatnost úvěru o 30 dnů z důvodů uvedených ve smlouvě a za informace o každé důležité události prostřednictvím SMS v částce 49 Kč měsíčně. Žalovaná se dostala do prodlení s úhradou dlužné částky a byla proto žalobkyní vyzvána k úhradě. Žalované byly současně v souladu se smlouvou účtovány vynaložené náklady, a to 27. listopadu 2020 v částce 100 Kč a dne 26. února 2021 v téže částce a dne 6. ledna 2021 také smluvní pokuta 90 Kč, vypočtená jako 3 % z nesplacené jistiny úvěru. Žalovaná byla dále k placení marně vyzvána předžalobní výzvou. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce se nedostavila k jednání před soudem, nařízenému na den 11. dubna tr., když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Na základě dokazování soud nezjistil, že by ke sjednání žalobkyní tvrzené smlouvy mezi účastnicemi došlo. Žalobkyně k prokázání svých tvrzení označila jen obecně (tj. hromadně ke všem tvrzením) tyto písemné důkazy: Výpis z obchodního rejstříku [právnická osoba], Plná moc udělená žalobcem [titul] [jméno] [příjmení], [titul], advokátovi, Substituční plná moc, Rozhodnutí o registraci k DPH [titul] [jméno] [příjmení], Předsmluvní informace, Úvěrová smlouva, Předžalobní výzva, Podací arch k předžalobní výzvě, Opis výpisu proplacení smlouvy, Splátkový kalendář, Sazebník poplatků a Kopie dokladů. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi úvěrující a žalovanou došlo. Podle § 79 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) je žalobce povinen listinné důkazy k návrhu připojit. K žalobnímu návrhu, jenž byl učiněn v elektronické podobě, byly žalobkyní připojeny elektronické písemné přílohy. Žádná z nich však nebyla nazvána jako úvěrová smlouva, nebo jako opis výpisu proplacení smlouvy. Žalobkyní k důkazu označená (zjevně) písemná smlouva o úvěru ovšem nebyla pro dokazování použita také z jiného důvodu. Podle žalobkyně měla totiž být správnost jejího obsahu žalovanou potvrzována nikoli vlastnoručním podpisem, nýbrž vložením (zřejmě vepsáním) kódu, tedy zřejmě nesourodou řadou znaků, jejichž sled byl znám jen žalované. Jen tak totiž by bylo možné zjistit, že právě a pouze žalovaná se cítila být smlouvou vázána. Soud se proto nejprve zaměřil na zjištění, zda to byla právě žalovaná, kdo popsaným způsobem mohla správnost obsahu ujednání potvrdit. Ve vztahu ke konkrétnímu tvrzení o odeslání kódu žalovanou žalobkyně k důkazu označila elektronickou písemnost, nazvanou printscreen systému žalobkyně. Z ní soud zjistil, že se jednalo o zobrazení údajů zřejmě nějakého evidenčního počítačového systému. Nebylo z něj zřejmé, kdo písemnost vyhotovil, ani jakákoli autorizace původce písemnosti. Nebylo tedy možné uvažovat o jakémkoli vztahu k žalované, ani o věrohodnosti uvedených údajů. Smlouva o úvěru (budeme-li jí takto souladně s žalobkyní hodnotit) nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaná potvrzoval vůli, být vázána právě zmíněným závazkem. Protože jiný důkaz v tomto směru k dispozici nebyl, nedospěl soud k závěru, že by žalovaná takové jednání ve vztahu k úvěrující učinila. Ostatní žalobkyní označené důkazy (důkazní prostředky) totiž tvrzené ujednání také z podstaty věci prokázat nemohly. Jde totiž buď jen o soukromé písemnosti žalobkyně bez jakéhokoli potvrzení žalovaného o jejich správnosti (viz § 565 zákona č. 89/2012 Sb.), nebo jen buď dokládaly (nikoli prokazovaly) procesní skutečnosti (plná moc, registrace k dani), anebo byla jejich důkazní hodnota již podle jejich názvu a očekávaného obsahu nevýznamná (jednostranná výzva k plnění, sazebník poplatků jako vedlejší dokument hlavního ujednání, kopie dokladů). Pokud by ovšem žalobkyně prokázala předání peněz žalované, byť bez předchozího ujednání, mohlo by takové zjištění mí pro rozhodnutí ve věci význam, protože by bylo možné uvažovat o jiné povinnosti žalované tyto peníze žalobkyni vrátit. Tato transakce by sice neprokazovala sjednání tvrzené smlouvy, ale jen možný následek nekonečné množiny příčin, jíž koneckonců mohla, ale nemusela být žalobkyní tvrzená smlouva. Proto se soud hodlal při dokazování seznámit s písemností, jež by předání peněz prokázat mohla. Takovým důkazním prostředkem mohl být opis výpisu proplacení smlouvy. Mohl proto, že jen z jeho názvu není zřejmé, co by měl obsahovat. Protože ovšem žalobkyně takovou písemnost soudu nepředložila, resp. ostatní písemnosti byly nazvány jinak, nemohl z tohoto důkazního prostředku soud dovozovat žádná skutková zjištění. Obdobně soud hodnotil i žalobu na placení poplatků, smluvní pokuty a nákladů (zřejmě náhrady těchto nákladů) spojených s vymáháním dlužné částky v paušální výši. Ani ve vztahu k nim nebylo zjištěno jakékoli ujednání s žalovanou, když tyto povinnosti měly být obsaženy ve stejné smlouvě, jako poskytnutí úvěrových peněz. Nárok na placení smluvní pokuty a náhrady nákladů by ovšem nevznikl také proto, že nebylo zjištěno prodlení žalované s placením peněžitého dluhu a tedy ani porušení smluvní povinnosti a ze stejného důvodu nelze hodnotit vznik nároku na placení úroku z prodlení. Proto byla žaloba výrokem I. zamítnuta pro neunesení důkazního břemene žalobkyní (§ 79 odst. 1, § 101 odst. 1 písm. b) a § 120 odst. 1 OSŘ). Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kterého je kritériem pro přiznání náhrady nákladů řízení úspěch ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.