15 C 29/2022-65 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 3. prosince 2021, na zaplacení částky 4560 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z tří cen jízdného po 20 Kč a tří přirážek k jízdnému po 1 500 Kč. Platební povinnost žalovaného dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaný bez platného jízdního dokladu cestoval dopravními prostředky provozovanými žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh dopravního prostředku] na lince [číslo] dne [datum] v čase [údaj o čase] hodin a [druh dopravního prostředku] na lince [číslo] dne [datum] v čase [údaj o čase] hodin a dne [datum] v čase [údaj o čase] hodin. Při těchto jízdách se žalovaný neprokázal na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla mu proto vždy uložena povinnost zaplatit jízdné 20 Kč a přirážku k jízdnému 1 500 Kč. Tyto pohledávky žalovaný dosud neuhradil, přestože k tomu byl vyzván. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravkyně. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavil k jednání před soudem, nařízenému na den 24. října tr. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápisy o provedených přepravních kontrolách, výzvu k plnění a hlášení o provedených přepravních kontrolách. V dalším písemném podání ze dne 28. února tr. žalobkyně již žádné důkazy výslovně neoznačovala. K tomuto podání byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně v tomto podání výslovně odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl. Tvrzení žalobkyně o jízdě žalovaného uváděnými dopravními prostředky bylo prokázáno záznamy o provedených přepravních kontrolách podepsanými vlastnoručně žalovaným. Tyto záznamy obsahovaly rovněž písemné uložení povinnosti žalovaného zaplatit jízdné a přirážku k němu v žalované výši. Výše přirážky k jízdnému pak odpovídala smluvním přepravním podmínkám přepravkyně, jež odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví. Výše jízdného ovšem odpovídala tarifu přepravkyně jen v částkách po 18 Kč, jako nejnižší plnocenné jízdné, když žalobkyně netvrdila nic, z čeho by se podávala povinnost platit vyšší jízdné. Soud tedy neměl za prokázané, že by jízdné bylo stanoveno ve vyšší částce, než 18 Kč. Soud proto dospěl na základě označených a předložených písemných důkazů ke zjištění, že žalovaný použila dopravní prostředky provozované přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sám netvrdil, že by jízdním dokladem disponoval. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovaného ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně vždy v den přepravní kontroly uložila žalovanému zaplatit jízdné za uváděnou přepravu v částce 20 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně v části 18 Kč a přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně. Přestože § 3 odst. 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) stanoví, že přepravní smlouva je uzavřena nejpozději tím, že cestující nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného s platným jízdním dokladem a přestože v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaný použil dopravní prostředky provozované přepravkyní bez platného jízdního dokladu a netvrdil přitom, že by chtěl využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměl), je nutné přijmout právní závěr o tom, že mezi přepravkyní a žalovaným vždy došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 PŘ, neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, který je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Žalobkyně proto využila svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalovanému povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalovaného za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaný nesplnil tuto svou povinnost ve lhůtě stanovené žalobkyní podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinen zaplatit žalobkyni nejen jízdné po 18 Kč a přirážky k němu za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného v této výši a přirážky k němu v celkové částce 1 018 Kč se žalovaný totiž dostal do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po ní od prvního dne prodlení úrok z prodlení. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované přirážky a jízdného po 18 Kč a žalovaného úroku z prodlení za dobu prodlení žalovaného. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl. Výrokem III. soud v souladu s § 142 odst. 3 OSŘ přiznal převážně procesně úspěšné žalobkyni právo na plnou náhradu nákladů řízení, neboť její procesní úspěch byl jen nepatrný. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 OSŘ v hotovém výdaji za soudní poplatek ve výši 400 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ a v paušální náhradě provozních výdajů ve výši 100 Kč za písemné podání ve věci samé - podání žalobního návrhu podle § 151 odst. 3 OSŘ ve spojení s § 1 odst. 3 a § 2 odst. 1 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Celkem se tedy jedná o náklady řízení v částce 500 Kč. Další žádaná náhrada nákladů ve výši 100 Kč nebyla žalobkyní vysvětlena. Proto nebylo možné tuto částku hodnotit jako výdaj vynaložený k účelnému uplatnění práva před soudem (§ 142 odst. 1 OSŘ). Soud tak v tomto rozsahu žalovaného k její náhradě nevázal. Lhůty pro splnění ukládaných povinností byly stanoveny podle § 160 odst. 1 OSŘ.