15 C 321/2021-21 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 28. června 2021, se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 7 540 Kč, představující v částce 4 040 Kč nevrácený úvěr a v částce 3 500 Kč smluvní pokutu. K odůvodnění žaloby uvedla, že podle smlouvy žalované a společnosti [právnická osoba], [IČO], (dále jen„ banka“ či„ úvěrující“) o úvěru [číslo] uzavřené dne [datum], byla bankou předána žalované částky 7 tis. Kč jako úvěr, který se žalovaná měla zavázat vrátit ve sjednaných splátkách. Ve stejné smlouvě měla banka nárok na smluvní pokutu v poměru 0,1 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalované s placením. Protože žalovaný úvěr podle smlouvy nesplácela, nevrátila bance úvěr v žalované částce. Pohledávky ze smlouvy měly být převedeny společnosti [právnická osoba], [IČO], podle smlouvy o koupi části závodu a tato společnost je měla následně postoupit smluvně žalobkyni. Žalobkyně pak vyčíslila smluvní pokutu z částky 4 040 Kč za období od 14. července 2018 do 26. listopadu 2020 Vedle těchto částek se žalobkyně stejnou žalobou domáhala zaplacení úroku z prodlení v zákonné výši z částky 4 040 Kč za období od 14. července 2018 do 30. listopadu 2020, který vyčíslila na 866,66 Kč a dále v poměrné výši podle výroku I. Dále žalovala zaplacení účelně vynaložených nákladů na mimosoudní vymáhání pohledávky v částce 117 Kč za tři odeslané dopisy ze dne 8. března, 6. dubna a 4. května 2021. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a stejně jako žalobkyně a její zástupce, jejichž neúčast byla ovšem předem omluvena, se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 4. dubna tr. Žalobě nebylo možné vyhovět pro neunesení břemene důkazního, které žalobkyni tížilo podle § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“). K prokázání tvrzení o prodeji části podniku, zahrnujícího také žalované pohledávky, totiž žalobkyně označila výpis z obchodního rejstříku kupující a doklad o koupi části závodu. Výpis z obchodního rejstříku žádný údaj o prodeji neobsahoval. Doklad o koupi, jež byl prohlášením činěným formou notářského zápisu, sice na příslušnou smlouvu odkazoval, ta však nebyla jeho součástí. Nebylo tedy zřejmé, co bylo předmětem prodeje a zda se tedy kupující stala právním nástupcem banky. Narušení posloupnosti při zjišťování skutkového stavu ovšem neumožnilo soudu dospět k právnímu závěru o aktivní věcné legitimaci žalobkyně k podání žaloby v této věci. Proto soudu nezbylo, než žalobu na placení postupovaných pohledávek výrokem I. zamítnout, když nezjistil právní důvod, pro který by byla žalovaná povinna žalobkyni cokoli z těchto částek platit. Protože nebylo zjištěno prodlení žalované s plněním pohledávky žalobkyně, nebylo možné žalobkyni přiznat ani právo na placení hmotněprávního příslušenství žalovaných pohledávek. Soud proto stejným výrokem zamítl žalobu také v tomto rozsahu. V souvislosti s rozsahem skutkových tvrzení a označení důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní týkající se pozitivní skutečnosti (sjednání smlouvy o prodeji) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovanou, po níž nelze požadovat, aby tvrdila, že se žádná z tvrzených skutečností nestala. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách Nejvyššího soudu: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky, dokládaných vlastními záznamy, resp. záznamy věřitele o finančních obratech. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Soud byl připraven na jednání žalobkyni poučit v souladu s § 118a odst. 3 OSŘ o tom, že uplatněná tvrzení nebyla prokázána s výzvou ke splnění těchto procesních povinností. Poučení podle § 118a OSŘ soud poskytuje zásadně při jednání, nikoli před ním (viz nález Ústavního soudu České republiky ze dne 3. října 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06; všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na webových stránkách http://nalus.usoud.cz Search/Search). To platí zvláště u advokátně zastoupeného účastníka (viz § 118a odst. 4 OSŘ). Ostatně potřeba doplnění důkazních návrhů vyplyne najevo pravidelně právě až na jednání poté, co soud provede dokazování podle dosud uplatněných návrhů. Výsady této výzvy se však žalobkyně vzdala tím, že se jednání neúčastnila (viz odůvodnění usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 5. ledna 2016, sp. zn. IV. ÚS 3292/15, ve věci ústavní stížnosti proti rozsudku zdejšího soudu ze dne 4. září 2015, čj. 15 C 71/2014-37). Výrokem II. soud pak rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. Zcela procesně úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.