15 C 325/2021-29 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně na zaplacení částky 9 000 Kč, představující podle žalobkyně nevrácený úvěr 6 tis. Kč a smluvní pokutu 3 tis. Kč, zřejmě za prodlení žalované se splácením úvěru. Stejnou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení úroku 1 800 Kč za poskytnutí úvěru, nákladů 2 401 Kč na předání úvěru k mimosoudnímu vymáhání a nákladů 700 Kč, 500 Kč a 500 Kč na mimosoudní vymáhání [právnická osoba] [anonymizováno] v době od 2019 do 2020 -11-23. Nakonec byl předmětem řízení také úrok z prodlení podle výroku I., jenž byl podle žalobkyně žalován v zákonné výši s ohledem na prodlení žalované s placením. Podle žalobkyně sjednaly účastnice prostřednictvím prostředků komunikace na dálku dne [datum] rámcovou smlouvu. Potvrzení ujednání mělo být žalovanou provedeno zaplacením registračního poplatku 1 Kč. Podle této smlouvy požádala žalovaná dne [datum] o poskytnutí úvěru 6 tis. Kč. Přijetím žádosti žalobkyní měla být mezi účastnicemi uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru [číslo] žalobkyně na jejím základě poskytla žalované ve stejný den úvěr v žádané výši, který se žalovaná zavázala vrátit do [datum] a zaplatit k tomu úrok 1 800 Kč. Žalobkyně pak právně hodnotila, že od 13. srpna 2018 se žalovaná ocitla v prodlení s úhradou úvěru. S ohledem na to žalobkyni podle smlouvy o úvěru náleží úrok z prodlení, smluvní pokuta, počítaná v poměru 0,1 % denně z nesplacené jistiny úvěru v době od 13. srpna 2018 do 21. července 2021, z níž byly žalovány jen 3 tis. Kč a výše uváděné náklady na mimosoudní vymáhání pohledávky. Tyto částky žalovaná přes výzvy k placení neuhradila. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Ve věci bylo nařízeno jednání před soudem na den 29. srpna tr. K jednání se nedostavila žádná z účastnic, když pouze neúčast žalobkyně byla předem omluvena. Protože žalovaná neuznala žalované nároky, neučinila nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání (při účasti žalobkyně na prvním jednání, kde by byl procesní návrh v tomto směru přednesen), bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Obecně tedy platí, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky. Jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz). Ohledně významu procesní pasivity žalované lze také odkázat na závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007. Nesplnění důkazní povinnosti pak sebou nese zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene. Na základě žalobkyní označených a předložených písemných důkazních prostředků soud po dokazování nezjistil, že by došlo ke sjednání žalobkyní tvrzené smlouvy o úvěru mezi žalobkyní a žalovanou. V projednávané věci totiž podle žalobkyně nebyla písemná smlouva žalovanou nijak podepisována, ale žalovaná měla projevovat vůli být smlouvou vázána jiných jednáním. To zřejmě spočívalo v podání žádosti prostřednictvím prostředků elektronické komunikace a přijetím žalobkyní poskytnutého úvěru. K prokázání tohoto jednání obou účastnic žalobkyně označila k důkazu samotnou písemnou smlouvu, výpis komunikace žalobkyně k žalované a čestné prohlášení žalované ke své příjmové situaci. Ze smlouvy soud nezjistil jakékoli potvrzování správnosti jejího obsahu žalovanou tak, aby ji bylo možné použít proti ní (§ 565 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen„ OZ“)). Stejný závěr bylo nutné přijmout také k výpisu komunikace, jenž byl zjevně jen interním záznamem žalobkyně bez jakékoli autorizace. Poslední označený důkazní prostředek – čestné prohlášení - pak nebyl v rozporu s § 79 odst. 2 OSŘ soudu předložen. S ohledem na jeho předpokládaný obsah – příjmové poměry žalované – ovšem ani po jeho shlédnutí nebylo možné očekávat vyjádření projevu vůle žalované být vázána žalobkyní uváděnou smlouvou. To, že žalovaná měla podle žalobkyně provést registrační a ověřovací platbu ze svého účtu jistě nemůže prokázat sjednání smlouvy s konkrétními úvěrovými parametry. Opačný přístup by umožnil takto prokázat existenci v podstatě jakékoli smlouvy podle tvrzení žalobkyně. Konečně tyto důkazní prostředky nemohly prokázat ani to, že žalobkyně předla žalované úvěrové peníze, byť byly zjevně jako jediné označeny také ve vztahu k tomuto skutkovému tvrzení. Soudu proto nezbylo, než výrokem I. žalobu na zaplacení uvedených částek zamítnout pro neunesení důkazního břemene, neboť nebylo zjištěno sjednání žalovaných povinností k tomuto placení, ani vznik této povinnosti z jiného důvodu. Protože žaloba na zaplacení jistiny nebyla shledána důvodnou, nelze žalobkyni pochopitelně přiznat ani další příslušenství, představující úrok z prodlení. Proto byla žaloba stejným výrokem zamítnuta i v tomto rozsahu. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela úspěšné žalované žádné náklady nevznikly, a proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádné z účastnic.