15 C 368/2021-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobou, doručenou zdejšímu soudu formou návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu dne 26. srpna 2021, se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 8 000 Kč, jakožto nevráceného úvěru, smluvní pokuty podle výroku I., náhrady účelně vynaložených nákladů v částce 430 Kč za vyhotovení a zaslání 1. výzvy, v částce 210 Kč za lustraci, zasílání SMS upomínek, telefonické kontaktování a vyhotovení a zaslání 2. výzvy a v částce 430 Kč za lustraci zasílání SMS upomínek, telefonické kontaktování a vyhovení a zaslání 3. výzvy, celkem tedy z těchto náhrad 1 070 Kč a úroku z prodlení v zákonné výši z částky 8 000 Kč za období od 25. března 2021 do zaplacení. Tyto platební povinnosti žalovaného dovozovala žalobkyně ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru [číslo] [anonymizováno], uzavřené dne [datum] mezi žalovaným a žalobkyní. Na základě této smlouvy měla žalobkyně poskytnout žalovanému úvěr 8 000 Kč. Podle smlouvy byl žalovaný povinen úvěr vrátit do 24. března 2021, což nesplnil. V důsledku tohoto prodlení vzniklo žalobkyni právo na smluvní pokutu, úrok z prodlení v zákonné výši a na náhradu účelně vynaložených nákladů podle smlouvy. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Ve věci bylo nařízeno jednání na den 29. června tr. K jednání se bez předchozí omluvy nedostavil žádný z účastníků, ani zástupce žalobkyně. Protože žalovaný neuznal žalovaný nárok, neučinil nesporným skutková tvrzení žalobkyně, ani nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání a protože elektronický platební rozkaz, jímž bylo původně žalobě zdejším soudem vyhověno, byl jako nepravomocný zrušen usnesením zdejšího soudu ze dne 21. září 2021, bylo nezbytné prokázat skutečnosti, tvrzené žalobkyní. Ustanovení § 79 odst. 1 a § 120 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“) totiž ukládá účastníkům povinnost označit důkazy k prokázání svých tvrzení. Soud nemůže před právním hodnocením vycházet jen ze skutkových tvrzení jednoho z účastníků občanského soudního řízení, pokud k tomu nejsou splněny zvláštní zákonem předepsané podmínky. Soud však na základě provedeného dokazování nedospěl ke zjištění, že by k tvrzenému ujednání mezi žalobkyní a žalovaným došlo. Žalobkyní k důkazu označená a předložená (zjevně) písemná smlouva o spotřebitelském úvěru obsahovala jen strojem vypsané údaje o žalovaném a žalobkyni a údaje o tvrzeném úvěru. Smlouva nebyla vlastnoručně podepsána žalovaným. To ostatně žalobkyně ani netvrdila, když uváděla, že smlouva byla uzavřena pomocí prostředků dálkové komunikace. Ve vztahu k tomuto konkrétnímu tvrzení ovšem žalobkyně žádný významný důkaz neoznačila. Smlouva o úvěru (budeme-li jí takto souladně s žalobkyní hodnotit) nemusí být písemná, a proto její písemný text nemusí být podepsán oběma smluvními stranami. Z žádného žalobkyní označeného důkazu se ovšem nepodávalo, nebo podávat nemohlo, že by žalovaný potvrzoval vůli, být vázán právě zmíněným závazkem. Soud proto nedospěl k závěru, že by žalovaný takové jednání ve vztahu k žalobkyni učinil. Obdobně soud hodnotil i žalobu na placení smluvní pokuty a náhradu vynaložených nákladů v paušální výši. Ani ve vztahu k nim nebylo zjištěno sjednání platební povinnosti žalovaným. Nárok na placení smluvní pokuty a této náhrady by ovšem nevznikl také proto, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného s placením peněžitého dluhu a tedy ani porušení smluvní povinnosti. V souvislosti s označením důkazů je třeba zdůraznit, že břemeno důkazní, týkající se pozitivní skutečnosti (zde sjednání smlouvy a předání úvěru) tíží ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ žalobkyni, nikoli žalovaného, po němž nelze požadovat, aby byť jen tvrdil, že žádnou smlouvu s úvěrující nesjednal. V této souvislosti lze odkázat na závěry, vyjádřené v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, zveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7/1998, str. 372, nebo ze dne 30. května 2006, sp. zn. 22 Cdo 1807/2005, nebo ze dne 16. prosince 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, anebo ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 33 Cdo 35/2007; všechna rozhodnutí zveřejněna i na webových stránkách: http://www.nsoud.cz). Opačný přístup, tj. přitakání tvrzením žalobkyně, jež by nebyla podložena relevantními důkazy, by umožnil domoci se při procesní pasivitě žalovaného (což je v řízeních o těchto nárocích velice časté) v podstatě jakéhokoli peněžitého plnění jen na základě vlastních tvrzení o výši žalované pohledávky. Procesní předpisy ovšem takový postup umožňují pouze za splnění poměrně přísných podmínek, mezi něž patří prokazatelné seznámení žalovaného s uplatněným nárokem s patřičným procesním poučením (při vyhovění žalobě pro uznání nebo fikci uznání), anebo naopak zvýšená procesní aktivita žalobce (pro kontumační rozhodnutí). Nic z toho se v projednávané věci nestalo. Na základě výše uvedeného skutkového zjištění a jeho právního hodnocení proto soud výrokem I. žalobu na vrácení úvěru a zaplacení náhrady účelně vynaložených nákladů a smluvní pokuty zamítl pro neunesení důkazního břemene. S ohledem na to, že nebylo zjištěno prodlení žalovaného ve smyslu § 1968 OZ, byla výrokem I. zamítnuta také žaloba na zaplacení úroku z prodlení. Výrokem II. soud rozhodl o náhradě nákladů řízení v souladu s § 142 odst. 1 OSŘ, podle kritéria procesního úspěchu ve věci. V daném případě zcela procesně úspěšnému žalovanému žádné náklady nevznikly, proto soud nepřiznal právo na jejich náhradu žádnému z účastníků.