15 C 423/2021-66 — Okresní soud v Chebu

Předmětem řízení byl nárok žalobkyně, uplatněný rozkazní žalobou podanou ke zdejšímu soudu dne 13. října 2021, na zaplacení částky 1 520 Kč jakožto nedoplatku pohledávky, složené z ceny jízdného 20 Kč a přirážky k jízdnému 1 500 Kč. Platební povinnost žalované dovozovala žalobkyně z toho, že žalovaná bez platného jízdního dokladu měla cestovat dopravním prostředkem provozovaným žalobkyní (dále také jako„ přepravkyně“), a to [druh dopravního prostředku] na lince [číslo] dne [datum] v čase [údaj o čase] hodin. Při této přepravě se žalovaná neprokázala na výzvu osoby pověřené žalobkyní platným jízdním dokladem a byla jí proto uložena povinnost zaplatit jízdné 20 Kč a přirážku k jízdnému 1 500 Kč. Tyto pohledávky žalovaná dosud neuhradila, přestože k tomu byla vyzvána. Výše pohledávek odpovídá tarifu a smluvním přepravním podmínkám přepravkyně. Vedle těchto částek žalobkyně požadovala zaplacení zákonného úroku z prodlení z těchto částek podle výroků I. a II. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, a stejně jako žalobkyně (jejíž neúčast byla ovšem předem omluvena) se nedostavila ani k jednání před soudem, nařízenému na den 10. srpna tr. Před hodnocením skutkového stavu soud zjistil, že žalobkyně označovala důkazy jen v návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu. Takto označila k důkazu zápis o provedené přepravní kontrole, výzvu k plnění a hlášení o provedené přepravní kontrole. V dalších podáních ze dne 3. prosince 2021 a 18. února tr. žalobkyně již žádné důkazy výslovně neoznačovala. K těmto podáním byly připojeny opět elektronické písemnosti, které žalobkyně označila jen jako přílohy. Protože žalobkyně zde výslovně odkazovala na své smluvní přepravní podmínky a tarif, které byly právě částí příloh tohoto podání a protože žalobkyně nebyla v řízení kvalifikovaně zastoupena, vyhodnotil soud podání podle jeho obsahu jako označení dalších dvou důkazních prostředků, které pak na jednání provedl. Tvrzení žalobkyně o jízdě žalované uváděným dopravním prostředkem a uložení povinnosti zaplatit jízdné a přirážku k němu při přepravní kontrole byla prokázána záznamem o provedené přepravní kontrole podepsaným vlastnoručně žalovanou. Výše jízdného ovšem odpovídala tarifu přepravkyně jen v částce 18 Kč, jako nejnižší plnocenné jízdné, když žalobkyně netvrdila nic, z čeho by se podávala povinnost platit vyšší jízdné. Výše přirážky k jízdnému pak odpovídala smluvním přepravním podmínkám přepravkyně, jež odkazují na svou přílohu - ceník, který výši přirážky stanoví. Soud tedy neměl za prokázané, že by jízdné bylo stanoveno ve vyšší částce, než 18 Kč. Soud proto dospěl na základě označených a předložených písemných důkazů ke zjištění, že žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu, když sama netvrdila, že by jízdním dokladem disponovala. Jde totiž o tvrzení o negativní skutečnosti, ohledně nějž tíží břemeno tvrzení a prokázání opaku žalovanou ve smyslu § 101 odst. 1 a § 120 odst. 1 OSŘ. Žalobkyně dne [datum] uložila žalované zaplatit jízdné za uváděnou jízdu v částce 20 Kč, které odpovídá tarifu přepravkyně v části 18 Kč a přirážku k jízdnému v částce 1 500 Kč, odpovídající přepravním podmínkám přepravkyně. Přestože § 3 odst. 2 vyhlášky č. 175/2000 Sb., o přepravním řádu pro veřejnou drážní a silniční osobní dopravu, (dále jen„ PŘ”) stanoví, že přepravní smlouva je uzavřena nejpozději tím, že cestující nastoupí do vozidla nebo vstoupí do označeného prostoru přístupného s platným jízdním dokladem a přestože v projednávané věci bylo zjištěno, že žalovaná použila dopravní prostředek provozovaný přepravkyní bez platného jízdního dokladu a netvrdila přitom, že by chtěla využít svého práva na přepravu z jízdního dokladu (který ostatně zřejmě ani neměla), je nutné přijmout právní závěr o tom, že mezi přepravkyní a žalovanou došlo k uzavření smlouvy o přepravě osob ve smyslu § 2550 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen„ OZ“) ve spojení s § 3 PŘ neboť takový závěr přijal Ústavní soud České republiky ve svém nálezu ze dne 10. ledna 2001, sp. zn. Pl. ÚS 33/2000, vyhlášeném ve sbírce zákonů pod č. 78/2001, který je pro všechny závazný ve smyslu čl. 89 odst. 2 zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky. Žalobkyně proto využila svého práva zakotveného v § 37 odst. 4 písm. d) a odst. 6 zákona č. 266/1994 Sb., o drahách, (dále jen„ ZD“) a uložila žalované povinnost zaplatit jízdné a přirážku k jízdnému. Jde o zvláštní deliktní povinnost žalované za porušení povinnosti cestovat při využití prostředku hromadné přepravy osob přepravním prostředkem pouze s platným jízdním dokladem, jak je zřejmé z § 15 písm. b) PŘ. Protože žalovaná nesplnila tuto svou povinnost ve lhůtě stanovené žalobkyní podle § 1958 OZ a ve smyslu § 15 písm. b) PŘ, je podle § 37 odst. 5 písm. b) ZD povinna zaplatit žalobkyni nejen jízdné 18 Kč a přirážky k jízdnému za porušení přepravního řádu, ale podle § 1970 odst. 2 OZ ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., také žalovaný úrok z prodlení. Neuhrazením jízdného v této výši a přirážky k němu se žalovaná totiž dostala do prodlení s plněním peněžitého dluhu a žalobkyni vzniklo právo žádat po ní od prvního dne prodlení úrok z prodlení. Z těchto všech důvodů soud výrokem I. vyhověl žalobě na zaplacení žalované přirážky a jízdného v částce 18 Kč s příslušným žalovaným úrokem. Výrokem II. pak soud žalobu ve zbytku jako nedůvodnou zamítl. Výrokem III. soud rozhodl o náhradě nákladů ve smyslu § 142 odst. 3 OSŘ, podle kritéria přiznání práva na tuto náhradu účastníku (zde žalobkyni) s převážným procesním úspěchem při jen nepatrném neúspěchu. Nahrazované náklady řízení žalobkyně spočívají podle § 137 OSŘ v hotovém výdaji za soudní poplatek ve výši 400 Kč podle § 137 odst. 1 OSŘ, když jiné náklady nebyly žádány k náhradě. Lhůty pro splnění ukládaných povinností byly stanoveny podle § 160 odst. 1 OSŘ.