10 C 333/2023-17 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání rozhodnutí, kterým by soud uložil žalovanému povinnost zaplatit částku uvedenou v bodě I. a II. výroku tohoto rozsudku. K odůvodnění žaloby uvedla, že žalovaný s žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru, na základě níž mu byla dne 9. 2. 2023 vyplacena částka ve výši 10 000 Kč. Žalobkyně dále požaduje po žalovaném zaplacení smluvní pokuty ve výši 720 Kč, poplatku za poskytnutí ve výši 2 479 Kč, nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 4 906 Kč a úroků. 2. Žalovaný se k podané žalobě nikterak nevyjádřil. 3. Žalobkyně i žalovaný dali souhlas k tomu, aby soud ve věci rozhodl ve smyslu § 115a z. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen„ OSŘ“), bez nařízení jednání. 4. Ze smlouvy o úvěru uzavřené mezi účastníky řízení dne 9. 2. 2023 má soud za prokázané, že mezi žalobkyní a žalovaným byla uzavřena smlouva, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému dne 9. 2. 2023 úvěr ve výši 10 000 Kč a žalovaný se jej zavázal spolu s poplatkem ve výši 2 479 Kč uhradit do 30 dnů. Resp. v bodu 6.3 smlouvy bylo uvedeno, že celková částka k úhradě činí 12 800 Kč. 5. Soud dospěl k závěru, že smlouva o úvěru ze dne 9. 2. 2023 uzavřená mezi účastníky, je neplatná. V projednávané věci byl sjednán úrok ve výši 39 % ročně, tedy byl sjednán úrok více než 3 x převyšující obvyklou úrokovou sazbu úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností do 1 roku v této době. RPSN byla ve smlouvě určena 1916 %. Nelze přehlédnout, že dlužník uzavírá smlouvu o úvěru často právě z důvodu své tíživé finanční situace; neodpovídá obecně uznávaným pravidlům chování a vzájemným vztahům mezi lidmi a mravním principům společenského řádu, aby dlužník i v takové situaci musel poskytovat věřiteli nepřiměřené nebo dokonce "lichvářské" úroky. Soud proto dospěl k závěru, že nepřiměřenou, a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. V době sjednání úvěrové smlouvy, tj. ke dni 9. 2. 2023, obvyklé výše spotřebitelského úroku činily 9,07 % ročně. S ohledem na další smluvní ujednání včetně ujednání o„ poplatku za poskytnutí úvěru“ ve výši 2 479 Kč, a který je nutno považovat za skrytý úrok, a s ohledem na smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně (tj. 36,5 % ročně) pro případ prodlení s úhradou úvěru, stíhající při porušení povinnosti žalovaného, který je v postavení spotřebitele a tedy vzhledem k tomu, že dohodnutá výše úroků podstatně přesahovala horní hranici této obvyklé míry, je za tohoto stavu věci odůvodněn právní závěr, že šlo o ujednání, které je v rozporu s dobrými mravy, a tedy ve smyslu ustanovení § 580 z. č. 89/2012 Sb., Občanský zákoník (dále jen„ ObčZ“) neplatné. Soud tak považuje dle § 588 ObčZ celou úvěrovou smlouvu jako celek za neplatnou pro zjevný rozpor s dobrými mravy, když se jedná o neplatnost absolutní s ohledem na narušení veřejného pořádku. Nutno dále zdůraznit, že dané ujednání o nepřiměřeně vysokém úroku nebylo možno korigovat s odkazem na ustanovení § 577 ObčZ, neboť za vadná lze považovat i další smluvní ujednání, když ve smlouvě uvedené poplatky ve skutečnosti představují další sjednaný úrok. Z těchto důvodů soud dospěl k závěru o neplatnosti celé smlouvy. A dále se nalézací soud ve smyslu s § 13 ObčZ a v souladu s rozhodnutími Krajského soudu v Plzni ve svém názoru neodchýlil od dřívější judikatury. 6. Vzhledem k tomu, že soud dospěl k závěru o neplatnosti právního jednání pro rozpor s dobrými mravy, mohla se žalobkyně domáhat vrácení poskytnutých peněžních prostředků z titulu bezdůvodného obohacení ve smyslu ust. § 2991 ObčZ a ustanovení § 2993 ObčZ. Vzhledem k tomu, že nárok na bezdůvodné obohacení by činil vyplacenou částku, tj. 10 000 Kč a žalovaný ničeho nezaplatil, soud výrokem I. tohoto rozsudku rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni částku 10 000 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. soud musel žalobu v rozsahu tam uvedeném zamítnout a to právě s ohledem na právní posouzení uzavřené smlouvy o úvěru jakožto neplatného právního jednání a tak byly další nároky spočívající ve smluvní pokutě, poplatku a nákladech spojených s uplatněním pohledávky, nedůvodné s ohledem na absenci právního základu, na základě něhož by se žalobkyně těchto oprávněně domáhala. 7. Výrokem III. soud rozhodl ve smyslu ust. § 142 odst. 2 OSŘ, kdy v případě poměrně stejného úspěchu a neúspěchu účastníků (při zohlednění včetně úroků) rozhodl soud tak, že žádnému z účastníků toto právo nenáleží.