11 C 177/2023-40 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky uvedené v záhlaví tohoto rozsudku s tím, že mezi ní a žalovaným došlo dne [datum] k uzavření dodatku [číslo] k rámcové smlouvě o zřízení běžného účtu žalovanému [číslo] na jehož základě byl žalovanému poskytnut kontokorentní úvěr do výše 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit v pravidelných splátkách spolu s úrokem z úvěru ve výši 15 % ročně. Jelikož však žalovaný své závazky řádně a včas neplnil, úvěrující veškeré závazky žalovaného z úvěrového vztahu ke dni 5. 12. 2022 zesplatnila. Žalobkyně tak v řízení uplatnila pohledávky odpovídající neuhrazené jistině úvěru ve výši 28 000 Kč s příslušenstvím v podobě kapitalizovaného úroku za období od 1. 9. 2022 do 4. 12. 2022 ve výši 1 374,87 Kč, dále ve výši 18,9 % ročně z dlužné jistiny od 5. 12. 2022 do 1. 1. 2023 a ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 2. 1. 2023 do zaplacení a v podobě úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z dlužné jistiny od 15. 12. 2022 do zaplacení (nárok 1). Dále se žalobkyně po žalovaném domáhala nároků odpovídajících zápornému zůstatku na běžném účtu ve výši 11,67 Kč a dále účelně vynaloženým nákladů vymáhání ve výši 500 Kč, které vznikly na běžném účtu vedeném žalobkyní pro žalovaného pod č. [bankovní účet] (nárok 2) Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. K nařízenému jednání soudu se žádná ze stran nedostavila. Z předložených listin dospěl soud k následujícím skutkovým závěrům. Z předložené rámcové smlouvy [číslo] ze dne [datum] je patrné, že mezi účastníky došlo k založení vztahu z běžného účtu. Z dodatku [číslo] k rámcové smlouvě je zřejmé, že žalobkyně se zavázala poskytnout žalovanému kontokorentní úvěr ve výši 28 000 Kč, který se žalovaný zavázal splatit vždy minimálně jednou ročně při dodržení podmínky minimální výše zůstatku alespoň ve výši splatných úroků ze předchozí měsíc. V případě prodlení žalovaného s plněním těchto podmínek se žalovaný dostal do prodlení a úvěrující byla oprávněna požadovat náhradu účelně vynaložených nákladů spojených s vymáháním (bez jejich bližší specifikace). Postupné čerpání úvěru ve výši 28 tis. Kč pak bylo prokázáno výpisem z běžného účtu žalovaného. Ze stejného výpisu je pak zřejmé načerpání do debetního zůstatku běžného účtu při platbě kartou dne 13. 9. 2022. Nedílnou součástí úvěrové smlouvy strany učinily obchodní podmínky (Podmínky pro používání kontokorentu), podle kterých byla žalobkyně oprávněna požadovat okamžité splacení celé jistiny úvěru s příslušenstvím či od smlouvy odstoupit v případě, že se žalovaný dostane do prodlení s plněním sjednaných povinností. Podle obecných obchodních podmínek pak žalovanému vznikla povinnost k úhradě (překročeného) debetního zůstatku na běžném účtu. K zesplatnění závazků z úvěrové smlouvy došlo ke dni [datum], jak se podává z výzvy k zaplacení dluhu. <i>Podle ustanovení § 2395 občanského zákoníku smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.</i> Na základě shora uvedených důkazních listin lze uzavřít, že žalobkyně prokázala sjednání platné úvěrové smlouvy dle ustanovení § 2395 občanského zákoníku se žalovaným a současně i postupné načerpání úvěru ze strany žalovaného, stejně jako čerpání běžného účtu do nepovoleného debetního zůstatku. Bylo tak na žalovaném, aby v řízení tvrdil a prokazoval, že vyčerpaný úvěr splatil, případně jej splatil ve větším rozsahu, než odpovídá uplatněné jistině úvěru. Žalovaný však zůstal v řízení zcela nečinný, soud proto žalobě v částce odpovídající oběma uplatněným nárokům s výjimkou dále uvedenou vyhověl a přiznal žalobkyni též úrok ve sjednané výši a dále v souladu s ustanovením § 1970 občanského zákoníku též na úrok z prodlení ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Soud naopak nemohl vyhovět podané žalobě v částce uplatněných nákladů účelně vynaložených na vymáhání dluhu po žalovaném ve výši 500 Kč, kdy sice není pochyb o tom, že takový nárok žalobkyni vznikl na základě obecného ujednání o existenci takové povinnosti žalovaného, jak je formulována v samotné smlouvě i rovněž v (celkem nepřehledných) obchodních podmínkách (tj. základ nároku je dán), nicméně z žádného jejich ustanovení nevyplývá jejich předem sjednaná konkrétní výše, na které by se obě strany dohodly. Pak je ovšem nutno takovou výši mimo rozumnou pochybnost a v celém uplatněném rozsahu bezpečně prokázat, kdy se jedná pravidelně o celkem obtížné dokazování (což drtivou většinu finančních institucí vede k racionálnímu postupu stanovení těchto nákladů předem určeným paušalizovaným poplatkem). Výši těchto nákladů přitom nelze mít za prokázanou pouhým vlastním (interním) přehledem takových nákladů (přehled tvrzené hodnoty pracovní síly, hodnoty využitého sotfwaru či amortizace technického vybavení apod.) či přehledem jednotlivých realizovaných úkonů (přehled údajně zaslaných emaiů či zpráv), neboť se opět nejedná o nic jiného, než pouhou sumarizaci vlastních tvrzení o učiněných úkonech a jejich hodnotě. Tím se ovšem na důkazní hodnotě původního žalobního tvrzení o reálné výši nákladů 500 Kč vůbec ničeho nemění, stále se jedná o pouhé tvrzení (žalobkyně neprokazuje ani mzdu, ani vynaložených čas, ani licenční poplatky, ani telefonní poplatky, ani množství takto urgovaných klientů), byť na podrobnější úrovni rozkladu nákladu. V uvedeném nároku tak soud musel žalobu zamítnout (výrok II. rozsudku). Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 3 občanského soudního řádu, podle kterého úspěšné žalobkyni náleží právo na náhradu nákladů řízení vůči neúspěšnému žalovanému. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 1 141 Kč a dále paušální náhrady hotových výdajů nezastoupeného účastníka za dva úkony ve výši 600 Kč dle ustanovení § 151 odst. 3 a dále § 1 odst. 3 a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.