11 C 229/2023-45 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 8. 10. 2019 do 18. 3. 2020 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3, aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 10 595 Kč a dále poplatek za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve výši 300 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslané výzvy. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil. Z listin navržených žalobkyní důkazu vyplynulo, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem motorového vozidla shora uvedeného, což je zřejmé doloženého návrhu pojistné smlouvy a vyjádření [právnická osoba], kdy žalovaný při uzavírání pojistné smlouvy deklaroval své vlastnictví k vozidlu shora uvedenému. Výzvou ze dne 16. 4. 2020 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací České pošty s.p. o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvku za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení výzvy. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit [anonymizováno] příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z důkazních listin přitom plyne, že žalovaný při sjednávání pojištění deklaroval své vlastnictví shora uvedeného vozidla, čímž mu ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedenému vozidlu sjednal, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3 činí 65 Kč/den, tedy v tomto případě 10 595 Kč za uvedené období. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky 300 Kč. Soud tedy žalobě zcela vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšné žalobkyni náleží náhrada vzniklých nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 600 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 168 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně. Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovaného sama žalobkyně v rámci jejích upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy ještě dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem). Již předchozími upomínkami tak lze mít účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu dlužno doplnit, že toto ustanovení bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována mj. ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou. Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím. Za účelný náklad pak nelze považovat ani náklad spojený s účastí zástupkyně žalobkyně na nařízeném jednání, neboť jednání bylo nařízeno výhradně z důvodů na straně žalobkyně, která žádným způsobem nereagovala na výzvu soudu k označení a doložení důkazů. Naopak sám žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání a bez generování dalších nákladů žalobkyně souhlasil. Z desítek předchozích věcí téže žalobkyně při tomtéž zastoupení je pak zřejmé, že tato není schopna věcně a logicky adekvátním způsobem reagovat na výzvy soudu, na část výzev není reagováno vůbec, na další část teprve po opakovaných urgencích či žádostech o prodloužení lhůty, a je-li vůbec reagováno, pak pravidelně automatickým kopírováním obecného žalobního textu bez jakékoliv smysluplné vazby na obsah výzvy (př. v tomtéž podání žalobkyně kopíruje rozsáhlou argumentaci o důsledcích zápisu vlastnictví žalovaného v evidenci vozidel, o kterém navrhuje vyžádat výpis, aby současně dokládala kupní smlouvu, ve které zapsaný bývalý vlastník převádí vlastnictví na nezapsaného žalovaného, tedy důkaz založený na skutečnosti, že žalovaný v evidenci vozidel naopak zapsán není), nehledě na nesmyslné vršení desítek opakovaných výzev, které jsou bez přímého důkazního významu. Soud je tak postaven do situace, kdy má na výběr mezi nařízením jednání z důvodů výlučně na straně žalobkyně, nebo často bezvýsledným vršením opakovaných výzev na náklady daňových poplatníků bez vyhlídky smysluplného a včasného ukončení naprosto banální věci. Lze tak jen doplnit, že žalobkyně ani žádné náklady řízení neúčtovala, tedy ani nedoložila.