11 C 343/2023-19 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky uvedené ve výroku I. tohoto rozsudku s tím, že žalovaná dne [datum] uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností [právnická osoba], smlouvu o půjčce [číslo] na jejímž základě poskytla původní věřitelka žalované půjčku ve výši 30 000 Kč, kterou se žalovaná včetně„ souhrnného poplatku“ ve výši 20 880 Kč zavázala vrátit v 53ti týdenních splátkách. Žalovaná ovšem splátky nehradila řádně a včas a na závazky ze smlouvy uhradila pouze 32 780 Kč. Předmětnou pohledávku postoupila původní věřitelka postupní smlouvou ze dne [datum] [právnická osoba] [anonymizováno], která ji následně postoupila smlouvou ze dne 24. 8. 2018 žalobkyni. Ta se pak v řízení po žalované domáhala úhrady nedoplatku jistiny půjčky ve výši 18 100 Kč a dále úroku z prodlení v zákonné výši z dlužné jistiny od 2. 7. 2015 do zaplacení. 2. Provedeným dokazováním lze mít za prokázané skutečnosti odpovídající žalobním tvrzením, tedy že dne 13. 8. 2007 byla uzavřena smlouva o půjčce mezi žalovanou a společností [právnická osoba], která poskytla žalované půjčku ve výši 30 000 Kč a žalovaná se ji zavázala spolu se„ souhrnným poplatkem“ ve výši 20 880 Kč uhradit v 53ti týdenních splátkách po 960 Kč. Ve smlouvě žalovaná současně potvrdila převzetí půjčky v hotovosti. Nabytí pohledávek ze shora uvedené smlouvy o půjčce, a tedy i aktivní věcnou legitimaci žalobkyně v řízení dokládají předložené postupní smlouvy vč. příloh a notifikace postoupení. Prokázána byla rovněž předžalobní výzva zaslaná žalované. 3. Po provedeném dokazování soud nemohl podané žalobě vyhovět, neboť z důvodů dále vyložených soud neshledal shora uvedenou smlouvu uzavřenou mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně za platně uzavřenou, tedy nárok žalobkyně soud posoudil pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení, kdy dle ustanovení § 457 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, je-li smlouva neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit tomu druhému vše, co podle ní dostal. Soud má přitom za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně plnila žalované částku 30 000 Kč, zatímco žalovaná již na svůj závazek uhradila 32 780 Kč, tedy žalobu soud nemohl považovat za důvodnou, neboť žalovaná se neobohatila. 4. Pokud jde o výše konstatovanou neplatnost smlouvy o půjčce, pak k tomuto nutno doplnit, že současně s ujednáním o půjčce byla sjednána povinnost žalované uhradit tzv.„ souhrnný poplatek“ ve výši 20 880 Kč, přičemž se lze ztotožnit s kvalifikací samotné žalobkyně, podle které jde pouze o jiný název pro úrok (jinak není zřejmé, o jakou jinou platbu by se v souvislosti s přenecháním peněžních prostředků mělo jednat). Úrokem se rozumí sjednaná odměna za přenechání peněz k užívání, nicméně tato odměna nemůže být ani v soukromém právu sjednána v libovolné výši a musí odpovídat poskytnutému protiplnění, tedy v případě úroků nesmí podstatným způsobem přesahovat výši úroku v době jeho sjednání obvyklou, tj. takový úrok, za který poskytují půjčky či úvěry banky. Již z vlastní praxe soudu při rozhodování stovek sporů ze smluv o půjčce či o úvěru je zřejmé, že obvyklá výše úroků u střednědobých půjček v r. 2007 se u všech poskytovatelů pohybovala v rozmezí mezi 10- 20 % ročně. Zcela exaktně pak lze vyjít z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, podle které průměrná úroková sazba střednědobých spotřebitelských úvěrů poskytovaných komerčními bankami v srpnu 2007 činila 13,2 % ročně. Judikatura soudů přitom standardně považuje za nepřiměřenou a odporující dobrým mravům takovou výši úroku, která podstatně přesahuje výši úroku v době jejího sjednání obvyklou (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004). Podstatným přesahem je zpravidla takový přesah, který původní veličinu navyšuje o desítky procent (tj. př. navýšení sazby 13 % o polovinu, tj. na 20 %, by již zásadně mělo být považováno za podstatný přesah). Nicméně podstatný přesah obvyklé úrokové sazby může být odůvodněn rizikovostí dané transakce, zejména s ohledem na osobu, které peněžní prostředky poskytuje. Zvláštní rizikovost dané transakce ovšem z ničeho nevyplývá a žalobkyně ji ani netvrdila. Především je však třeba zdůraznit, že zvláštní rizikovost transakce a specifické vlastnosti poskytovatele půjčky mohou hrát roli pouze při podstatném přesahu obvyklé úrokové míry (tedy max. do 100 % původní obvyklé úrokové sazby), nehrají ale vůbec žádnou roli, je-li sjednaná výše úroku zcela (extrémně) nepřiměřená obvyklé výši úroku (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005. Tato extrémní nepřiměřenost je pak dána právě v uvedené věci, kde byla sjednána úroková sazba vícenásobně vyšší oproti uvedené úrokové míře obvyklé. Nadto je třeba podotknout, že z hlediska vlastností poskytovatele půjčky jde o riziko v zásadě srovnatelné spíše s bankovními institucemi než s běžným člověkem, který mimořádně přenechá jinému volné peněžní prostředky, u kterého je navýšení úrokové sazby akceptovatelné. Ujednání o úrocích ve formě„ souhrnného poplatku“ ve výši 20 880 Kč ve vztahu k půjčce 30 000 Kč tak soud s ohledem na shora uvedené považoval z důvodu extrémní nepřiměřenosti vůči obvyklým úrokovým sazbám pro rozpor s dobrými mravy za neplatné dle § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Nelze též opomenout, že trestněprávní judikatura (paradoxně a zjevně v rozporu se zákonem praxe některých civilních soudů vykazuje v úvěrových a obdobných věcech výrazně vyšší stupeň tolerance k některým hraničním smluvním ujednáním) dovozuje naplnění znaku hrubého nepoměru při posuzování trestného činu lichvy již při dosažení úrokové hranice 70 % a v jednotlivých případech i méně (př. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 52/2005). Pokud tedy původní věřitelka uvádí ve smlouvě úrokovou sazbu dosahující 70 % ročně, pak jde mimo jakoukoliv pochybnost z hlediska výše o tzv. úrok lichvářský, o jehož platnosti nelze vůbec uvažovat. Lze tedy uzavřít, že požadavek žalobkyně na zaplacení„ souhrnného poplatku“ není důvodný, neboť je v rozporu s dobrými mravy (př. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 08. 11. 2006, sp.zn. 21 Cdo 2898/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005, rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004 aj.). Neplatnost ujednání o výši úplaty za dočasné přenechání peněžních prostředků k užívání jiné osobě přitom působí neplatnost celé smlouvy o půjčce, neboť jde zjevně o úplatu za hlavní předmět plnění smlouvy a tedy o ujednání z povahy věci neoddělitelné, neboť původní věřitelka půjčky poskytovala v rámci svého podnikání a k bezplatnému půjčování peněz by nepřistoupila. 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého by právo na náhradu nákladů řízení náleželo zcela úspěšné žalované, nicméně na straně žalované soud žádné náklady řízení neshledal.