11 C 88/2023-30 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 24. 1. 2019 do 20. 2. 2019 a dále v období od 6. 5. 2021 do 8. 2. 2022 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3 a dále v období od 24. 10. 2021 do 28. 12. 2021 vozidlo [registrační značka] se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3, aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem těchto vozidel, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 14 429 Kč v případě prvého vozidla, příspěvek ve výši 3 525 Kč v případě druhého vozidla a dále poplatky za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve výši 300 Kč v každém jednotlivém případě uplatnění, vše se splatností odvozenou od zaslané výzvy. 2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání se nedostavil. 3. Z listin navržených žalobkyní důkazu vyplynulo, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem motorových vozidel shora uvedených, což je zřejmé ze sdělení [stát. instituce] ze dne 25. 5. 2023. Výzvami ze dne 16. 1. 2020, ze dne 28. 2. 2022, ze dne 17. 3. 2022 a ze dne 23. 6. 2022 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací České pošty s.p. o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvků za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení výzvy, s výjimkou výzvy ze dne 28. 2. 2022 k vozidlu [registrační značka], kterou žalobkyně žalovaného vyzvala k zaplacení příspěvku za období od 14. 10. 2021 do 2. 1. 2022 (žalobkyně tak žalobou uplatnila méně, než uvádí výzva). 4. Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit [anonymizováno] příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z listin předložených žalobkyní přitom plyne, že žalovaný v registru vozidel deklaroval své vlastnictví shora uvedených vozidel, čímž mu ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedeným vozidlům sjednal, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3činí 47 Kč/den, tedy v tomto případě 14 429 Kč za uvedená období u prvého vozidla ([registrační značka]) a dále 3 102 Kč za uvedené období (66 nepojištěných dní uvedených v žalobě u nároku 2) u druhého vozidla ([registrační značka]). Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky 300 Kč, přičemž v daném případě lze s ohledem na plynutí lhůt k uplatnění akceptovat postupné (čtveré) uplatnění práva na příspěvek. Soud tedy žalobě v rozsahu uplatněného příspěvku v celkové výši 17 531 Kč a nákladů na uplatnění v celkové výši 1 200 Kč vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I. rozsudku). Naopak soud žalobu zamítl v rozsahu nesprávně uplatněné a vypočtené částky příspěvku (dle žaloby 75 dní, ačkoliv mělo jít správně o 66 dní, jak při jednání upřesnila sama zástupkyně žalobkyně), tedy v částce 423 Kč, včetně úroku z prodlení (výrok II. rozsudku). 5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého převážně úspěšné žalobkyni náleží náhrada vzniklých nákladů řízení. Žalobkyně přitom byla v řízení neúspěšnou v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, tedy v rámci předmětu řízení v rozsahu 98 % a náleží jí tak náhrada 96 % účelně vynaložených nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 600 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 1 697 Kč. Při podílu 96 % tak žalobkyni náleží náhrada nákladů řízení ve výši 743 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně. 6. Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovaného sama žalobkyně v rámci jejích upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy ještě dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem). Již předchozími upomínkami tak lze mít účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu dlužno doplnit, že toto ustanovení bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována mj. ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou. Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím. Za účelný náklad pak nelze považovat ani náklad spojený s účastí zástupkyně žalobkyně na nařízeném jednání, neboť jednání bylo nařízeno výhradně z důvodů na straně žalobkyně, která nebyla schopna v žalobě jednoznačným způsobem specifikovat rozsah jednoho z uplatněných nároků. Naopak sám žalovaný s rozhodnutím bez nařízení jednání a bez generování dalších nákladů žalobkyně souhlasil. Z desítek předchozích věcí téže žalobkyně při tomtéž zastoupení je pak zřejmé, že tato není schopna věcně a logicky adekvátním způsobem reagovat na výzvy soudu, na část výzev není reagováno vůbec, na další část teprve po opakovaných urgencích či žádostech o prodloužení lhůty a je-li reagováno, pak pravidelně automatickým kopírováním obecného žalobního textu bez jakékoliv smysluplné vazby na obsah výzvy (př. v tomtéž podání žalobkyně kopíruje rozsáhlou argumentaci o důsledcích zápisu vlastnictví žalovaného v evidenci vozidel, o kterém navrhuje vyžádat výpis, aby současně dokládala kupní smlouvu, ve které zapsaný bývalý vlastník převádí vlastnictví na nezapsaného žalovaného, tedy důkaz založený na skutečnosti, že žalovaný v evidenci vozidel naopak zapsán není), nehledě na nesmyslné opakované bezmyšlenkovité zasílání často desítek výzev a upomínek žalobkyně a její vymáhací společnosti, které jsou samozřejmě bez přímého důkazního významu, pokud je celý systém doručování vybudován na fikcích. Soud je tak postaven do situace, kdy má na výběr mezi nařízením jednání z důvodů výlučně na straně žalobkyně, nebo často bezvýsledným vršením svých opakovaných výzev k doplnění žaloby a navržení důkazů na náklady daňových poplatníků bez vyhlídky smysluplného a včasného ukončení naprosto banální věci. Lze tak jen doplnit, že náklady cestovného by soud nemohl žalobkyni přiznat již z toho důvodu, že tyto náklady nebyly doloženy, ač bylo jejich doložení přislíbeno, což opět jen podtrhuje celkový přístup žalující strany ve věci (za marginálii lze označit vyúčtování cestovného z [obec], ačkoliv zástupkyně přítomná při jednání cestuje z [obec], což představuje z hlediska nákladů cestovného podstatný rozdíl).