11 C 529/2023-52 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaný dle žalobkyně provozoval v období od 17. 7. 2020 do 15. 10. 2020 a dále v období od 20. 11. 2020 do 19. 8. 2021 vozidlo reg. zn. , SPZ, se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3, aniž by měl uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem tohoto vozidla, čímž mu vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 23 660 Kč a dále poplatek za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek ve čtyřech případech v celkové výši 1 200 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslaných výzev.Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil, k nařízenému jednání soudu se nedostavil.Z listin navržených žalobkyní k důkazu vyplynulo, že žalovaný byl v rozhodné době vlastníkem motorového vozidla shora uvedeného, což je zřejmé z doložené kopie kupní smlouvy ze dne 16. 7. 2020. Výzvami ze dne 2. 1. 2023 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací , právnická osoba, . o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvků za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení výzvy. Ze sdělení původního vlastníka vozidla vyplynulo, že žalobkyně získala poznatek o vlastnictví vozidla žalovaným až v prosinci 2022.Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z listin předložených žalobkyní přitom plyne, že žalovaný se stal v červenci 2020 vlastníkem shora uvedeného vozidla, čímž mu ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaný v řízení netvrdil, ani neprokazoval, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedenému vozidlu sjednal, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců nad 1 850 cm3 do 2 500 cm3 činí , částka, /den, tedy v tomto případě 23 660 Kč za uvedené období. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky , částka, . Soud tedy žalobě v rozsahu uplatněného příspěvku a jednoho poplatku za mimosoudní uplatnění práva vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. Pokud se však žalobkyně dozvěděla o vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu v prosinci 2022, neexistuje jakýkoliv obhajitelný důvod k uplatnění práva na příspěvek čtyřmi zpoplatněnými výzvami. V rozsahu tří uplatněných poplatků za mimosoudní uplatnění práva v celkové výši 900 Kč tedy soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku).Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 občanského soudního řádu, podle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí. V dané věci byla žalobkyně částečně neúspěšná v rozsahu uvedeném ve výroku II. rozsudku, ve vztahu k uplatněné pohledávce tak byla žalobkyně ve věci úspěšnou z 96 %, tedy má právo na náhradu 92 % jí vzniklých nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 995 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši , částka, podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby, paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 168 Kč. Při podílu 92 % tak žalobkyni na náhradě nákladů řízení náleží částka 1 806 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalovanému v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně. Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovaného sama žalobkyně v rámci jejích upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy ještě minimálně dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem). Již předchozími upomínkami tak lze mít účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu dlužno doplnit, že toto ustanovení bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována mj. ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou. Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím. Stejně tak nelze za účelně vynaložené považovat náklady spojené s účastí zástupce žalobkyně na jednání v situaci, kdy jednání jsou opakovaně nařizována výlučně z důvodů na straně žalobkyně, kdy tato přes opakované výzvy soudu nedokládá včas a zásadně již s podáním žaloby základní skutečnosti nezbytné k posouzení důvodnosti uplatněných nároků, jinak po skutkové a právní stránce banálních, tedy vlastnictví žalovaného k předmětnému vozidlu (popř. skutečnost provozování, k čemuž však v praxi nedochází) a skutečnost, že nárok nezanikl, tj. že byl uplatněn v prekluzivní lhůtě (již přímo ze skutkových tvrzení se totiž nárok jeví jako prekludovaný). Jak plyne ze stovek obdobných projednávaných věcí stejné žalobkyně při totožném právním zastoupení, strana žalující si vlastní důkazní pasivitou, kdy naopak strana žalovaná s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí, de facto vynucuje konání jednání za účelem dokazování dvou triviálních předpokladů banálního nároku. Za popsaných okolností nelze uvažovat o tom, že by vícenáklady generované a zaviněné procesní pasivitou jedné strany měla nést protistrana.