20 C 32/2024-55 — Okresní soud v Chebu

1. Žalobou podanou dne 20. 3. 2024 se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 34 619,77 Kč s úroky ve výši 86,31 % ročně z částky 21 680,34 Kč za dobu od 18. 1. 2020 do 29. 2. 2024, které kapitalizovala na výši 2 626 Kč s tím, že mezi ní jako věřitelem a žalovaným jako klientem byla uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , jež žalovaný podepsal dne 8. 1. 2016, na základě uvedené smlouvy byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 24 000 Kč, který byl na žalovaným označený účet vyplacen 12. 1. 2016, žalovaný se zavázal poskytnutý úvěr s úroky ve výši efektivní úrokové sazby 130,13 % ročně splatit ve 24 měsíčních splátkách po částce 2 128 Kč, splatných i dle splátkového kalendáře vždy k 22. dni každého kalendářního měsíce počínaje měsícem únorem 2016. Dle dalších žalobních tvrzení se žalovaný dostal do prodlení s úhradou splátky či dalších splátek o více jak 60 dnů, na základě čehož došlo k zesplatnění celého dluhu ke dni 16. 1. 2020, žalobkyně vyčíslila vzniklý dluh žalovaného rovněž podle své evidence o tom, jaké částky žalovaný žalobkyni uhradil v době před zesplatněním úvěru a v době po jeho zesplatnění, úroků se žalobkyně domáhala ve výši odpovídající tzv. nominální roční úrokové sazbě ve výši 86,31 %, jež dle žalobních tvrzení odpovídá efektivní úrokové sazbě úvěru sjednané ve smlouvě.2. Žalovaný se se k podané žalobě přes výzvu soudu nevyjádřil, při splnění formální podmínek a současně za stavu, kdy soud v rámci přípravy jednání dospěl k závěru o tom, že žalobkyně předloženými důkazními prostředky prokazuje tvrzený skutkový stav a naopak žalovaný tento vůbec nezpochybňuje, bylo ve věci rozhodnuto bez jednání podle § 115a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).3. Při uvedené procesní pasivitě žalovaného, kterého rovněž tíží povinnost tvrzení a břemeno důkazní podle § 101 odst. 1 o. s. ř. a který skutečně nikterak nevyvracel žalobní tvrzení, může soud konstatovat, že skutkový stav tvrzený žalobkyní tak, jak byl popsán shora v odstavci 1. odůvodnění tohoto rozsudku, tato prokázala předloženou smlouvou o úvěru, z výpisu z účtu žalobkyně vyplývá, že peněžní prostředky ve výši 24 000 Kč byly poukázány žalovanému na jím označený účet č. , č. účtu, dne 12.1. 2016. Pokud žalobkyně v rámci žalobních tvrzení učinila přehled o platbách, realizovaných žalovaným na účet či k rukám žalobkyně , pak soud uzavírá, že jejich součet ve shodě s předloženou kartou klienta (žalovaného) odpovídá částce 16 452,23 Kč. Z karty klienta je dále patrné, že gros těchto částek bylo k rukám žalobkyně zasláno insolvenčními správci ve věci insolvenčního řízení žalovaného, vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 27 INS 3839/2020, jež bylo posléze v případě žalovaného pro nesplnění podmínek oddlužení zastaveno.4. Právní vztah mezi žalobkyní a žalovaným by bylo namístě posoudit jako právní vztah vzniklý na základě uzavřené smlouvy o úvěru podle § 2395 a násl. zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), vycházeje z obsahu této smlouvy, určující vzájemná práva a povinnosti stran smlouvy (žalobkyně jako úvěrujícího a žalovaného jako úvěrovaného), pak z těchto ustanovení by rovněž vycházela povinnost žalovaného vrátit poskytnuté finanční prostředky spolu s příslušenstvím pohledávky včetně úroků. Nelze však odhlédnout od skutečnosti, že v případě uzavřené smlouvy se jedná o typickou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem podle § 1810 a násl. o. z., konkrétně o smlouvu o finanční službě podle § 1841 a násl. o. z., přičemž podle § 1813 o. z. má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, to neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem. Soud nemá potřebu vyjadřovat se k terminologii použité žalobkyní v případě efektivní či nominální úrokové sazby, k jejímu významu, algoritmu propočtu apod. Ve vztahu k žalovanému totiž bylo a je zásadní, že si „půjčil“ od žalobkyně částku 24 000 Kč a během 24 měsíců měl žalobkyni splatit částku 51 072 Kč, tedy jistinu navýšenou o dalších 212,8 %, kdy samotná výše úrokové sazby a RPSN jsou ve smlouvě samé vyčísleny hodnotami 130,13 % resp. 130,12 %. Nadepsaný soud může poukázat na závěry vyslovené kupř. v rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 5. 2018, č.j. 64 Co 1/2018-70, jako soudu v této další věci odvolacího, které řešilo věc obdobnou, kdy se žalovaná osoba zavázala k placení úroků ve výši 84,9 % ročně. Odvolací soud i zde zaujal stanovisko, že takto dohodnutá výše úroků je nepřiměřeně vysoká, odkázal i na rozhodnutí Nejvyšší soudu ve věci sp. zn. 33 Odo 236/2005, podle něhož s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu včetně vyšší míry rizikovosti poskytovaného úvěru nemusí být nepřiměřené ani úroky, jež jsou dvojnásobkem či trojnásobkem obvyklé úrokové míry peněžních ústavů, nicméně z údajů zveřejňovaných ČNB na jejích internetových stránkách vyplývá, že obvyklá míra úrokové sazby u úvěrů poskytovaných domácnostem se splatností 1 rok až 5 let v roce 2016 činila 9,74 % ročně; tuto sazbu úroky sjednané mezi žalobkyní a žalovaným převyšují bezmála devětkrát. Byla-li popsaná smlouva uzavřena se žalovaným jako spotřebitelem, jemuž takto vznikl závazek k úhradě významně vysokého úroku, nelze odhlédnout od zjevného faktu, totiž že smlouva byla uzavřena adhézním způsobem, žalovaný akceptoval formulářovou nabídku smlouvy, vypracovanou žalobkyní, aniž by obsah takové smlouvy mohl reálně ovlivnit. Nadepsaný soud může dále doplnit, že samotná smlouva byla vypracován v podobě menšího než obvykle co do velikosti používaného strojového písma, je hůře až obtížně vnímatelná, zejména pak v případě části B) smlouvy. Podle čl. 12 smlouvy v případě zesplatnění úvěru se doposud neuhrazené úroky stávají součástí jistiny, která bude úročena úrokem z prodlení, navíc v případě, že žalovaný takto vzniklý dluh do 10 dnů neuhradí, byl popsaným formulářovým způsobem „sjednán“ nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty ve výši 25 % z dlužné částky a obdobně byla „sjednána“ smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně (91,25 % ročně) z nově vypočítané jistiny v případě prodlení žalovaného s úhradou této nové jistiny, a to již za dobu od prvého dne prodlení po zesplatnění do úplného zaplacení. Je zřejmé, že v případě, že se dlužník – spotřebitel u takto koncipované smlouvy ocitne v platební neschopnosti, je během několika málo týdnů zatížen povinností uhradit takové další platby, jež podstatným a mnohdy až finančně likvidačním způsobem převyšují částku, kterou od svého věřitele obdržel. Pro nadepsaný soud je i podstatné, že k obdobným závěrům dospěl Krajský soud v Plzni jako soud odvolací i ve svých dalších rozhodnutích, a to ve věcech spisových značek 25 Co 309/2018, 64 Co 1/2018, 25 Co 321/2018, 25 Co 27/2019, 25 Co 21/2019, 25 Co 77/2019-66 či 25 Co 209/2020, nadepsaný soud pak uzavřenou smlouvu, jako celek ve směru k žalovanému výrazně značně nevýhodnou, která se zjevně příčí dobrým mravům, jak předpokládá ust. § 580 o. z., hodnotí jako smlouvu neplatnou v návaznosti na ust. § 588 o. z. potud, že k takové neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu osoby, která se má neplatnosti dovolávat, totiž zde osoby žalovaného. Takto má žalobkyně toliko právo na vydání toho, co sama plnila na základě smlouvy, která nebyla platná, a to z titulu bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. Pokud poskytla žalovanému částku 24 000 Kč a bylo jí uhrazeno 16 452,23 kč, pak má právo na doplacení částky 7 547,77 Kč, jak soud rozhodl dle výroku I. tohoto rozsudku. Není snad ani potřeba připomínat, že žalovaným (za žalovaného) realizované dílčí platby nelze započítávat jinak než jako dílčí úhrady poskytnuté jistiny, v případě bezdůvodného obohacení nemá žalobkyně nárok na úhradu úroků, úroky z prodlení žalobkyně dle podané žaloby nepožadovala, soud proto ve zbývající části žalobu zamítl.5. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 2 o. s. ř., žalovaný sice byl ve věci více úspěšný a měl by právo na úhradu poměrné části nákladů řízení, na jeho straně však žádných nákladů řízení nebylo shledáno.