11 C 153/2025-20 — Okresní soud v Chebu

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení příspěvku placeného vlastníkem a provozovatelem vozidla, které je provozováno bez pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla, když žalovaná dle žalobkyně provozovala v období od 28. 11. 2023 do 7. 6. 2024 vozidlo reg. zn. , SPZ, se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3 a dále v období od 27. 8. 2024 do 1. 10. 2024 vozidlo reg. zn. , SPZ, se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3, aniž by měla uzavřeno pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem těchto vozidel, čímž jí vznikla povinnost uhradit příspěvek ve výši 10 763 Kč a dále dva poplatky za mimosoudní uplatnění práva na příspěvek v souhrnné výši 600 Kč, obojí se splatností odvozenou od zaslané výzvy.Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Se souhlasem stran soud ve věci rozhodoval bez nařízení jednání.Z listin navržených žalobkyní důkazu vyplynulo, že žalovaná byla v rozhodné době vlastnicí a provozovatelkou motorových vozidel shora uvedených, což je zřejmé ze sdělení , právnická osoba, v , Anonymizováno, dne 18. 9. 2025. Výzvou ze dne 1. 8. 2024 a ze dne 24. 10. 2024 ve spojení s následnými upomínkami o úhradu příspěvku a s informací , právnická osoba, . o stavu doručování zásilek bylo prokázáno, že žalobkyně vyzvala žalovanou k doložení sjednání povinného pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla a pro případ, že pojištění sjednáno nebylo, k zaplacení příspěvků za období a ve výši shora uvedené do 30 dní od doručení výzvy.Podle ustanovení § 4 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (resp. dle ustanovení § 45 odst. 2 ve spojení s ustanovením § 6 odst. 1 zákona č. 30/2024 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) vlastník tuzemského vozidla a jeho provozovatel jsou společně a nerozdílně povinni zaplatit Kanceláři příspěvek za každý den porušení povinnosti sjednat pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla zapsaného v registru silničních vozidel. Z listin předložených žalobkyní přitom plyne, že žalovaná vůči registru vozidel deklarovala své vlastnictví a současně provozování shora uvedených vozidel a jako vlastnici/provozovatelce jí ze zákona vznikla povinnost k pojištění odpovědnosti. Naopak žalovaná v řízení netvrdila, ani neprokazovala, že by pojištění odpovědnosti za újmu z provozu vozidla ve vztahu k výše uvedeným vozidlům sjednala, ani jiné skutečnosti, které by vylučovaly důvodnost uplatněného nároku. Podle ustanovení § 2 vyhlášky č. 205/1999 Sb. (resp. § 5 vyhlášky č. 69/2024 Sb.) pak výše denní sazby příspěvku u osobního vozidla se zdvihovým objemem válců nad 1 350 cm3 do 1 850 cm3 činí 47 Kč/den, tedy v tomto případě 10 763 Kč za uvedené období. Paušalizovaná výše nákladů na mimosoudní uplatnění práva na příspěvek pak činí dle ustanovení § 2a citované vyhlášky 300 Kč za každý případ uplatnění práva na příspěvek. Soud tedy žalobě zcela vyhověl, včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení dle § 1970 občanského zákoníku ve výši stanovené v § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb.Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ustanovením § 142 odst. 1 občanského soudního řádu, podle kterého zcela úspěšné žalobkyni náleží náhrada vzniklých nákladů řízení. Přitom náklady řízení žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 800 Kč, odměny zástupkyně žalobkyně ve výši 800 Kč podle § 11 a § 14b odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif) za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby), paušální náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby celkem ve výši 200 Kč dle ustanovení § 14b odst. 5 advokátního tarifu a dále náhrady 21% DPH (§ 151 odst. 2 občanského soudního řádu) ve výši 210 Kč. Plnění povinnosti uhradit náklady řízení pak bylo žalované v souladu s § 149 odst. 1 občanského soudního řádu uloženo k rukám zástupkyně žalobkyně.Předžalobní výzvu zástupkyně žalobkyně nelze považovat za účelný úkon v situaci, kdy k dobrovolnému splnění pod hrozbou soudního uplatnění nároku již předtím vyzvala žalovanou sama žalobkyně v rámci jejích opakovaných upomínek (tj. po samotné výzvě k zaplacení poplatku následují vždy ještě minimálně dvě upomínky samotné žalobkyně s upozorněním na možnost uplatnění nároku před soudem). Již předchozími upomínkami tak lze mít účel předžalobní výzvy za dokonale splněný a zasílání dalších výzev představuje pouze neúčelné navyšování nákladů daného řízení. K ustanovení § 142a občanského soudního řádu (ustanovení jinak vcelku marginálního dopadu, kdy prvotní projevy nepochopení jeho funkce již záhy po jeho přijetí musel usměrňovat Nejvyšší soud s tím, že ustanovení nemá být aplikováno ani formalisticky, ani samoúčelně) dlužno doplnit, že toto pravidlo bylo včleněno do českého právního řádu zákonem č. 396/2012 Sb., přičemž jím byla sledována primárně ochrana majetkových zájmů dlužníků (žalovaných) před neúčelným navyšováním nákladů řízení (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 5 Cmo 368/2013), k němuž mělo docházet v době před uvedenou novelou (v legislativním procesu bylo akcentováno, že smyslem předžalobní výzvy není nic jiného, než předcházet situaci překvapivého uplatnění pohledávek vůči dlužníkovi, který má zájem plnit a současně který si nemusí být svých dluhů vědom pro jejich množství nebo jejich stáří, zejm. dluhy promlčené nebo mezi podnikateli, tj. pro situace, které u žalobkyně pro frekvenci jejích vlastních předchozích výzev nikdy nemohou nastat). Nelze tudíž dle názoru nalézacího soudu aplikovat ustanovení § 142a občanského soudního řádu způsobem, v jehož důsledku by dlužník měl na nákladech řízení hradit částku vyšší, než by hradil před jeho přijetím (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 1. 2025, č. j. 14 Co 270/2024-26, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 5. 2025, č. j. 14 Co 125/2025-74). Povinnost respektovat shora uvedený účel vložení předmětného ustanovení pak vyplývá z jednoznačné judikatury vrcholných soudů soustavy (př. nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2178/15). Nelze tedy uvedené pravidlo chápat jako axiomatickou modlu, která by nesloužila ničemu jinému, než hrubě formalistickému a bezmyšlenkovitě automatizovanému navýšení nákladů advokátů o další úkon (odměnu, náhradu výdajů a daň), který je typickým příkladem „úkonu pro úkon“, neboť dlužník (pokud jej to vůbec zajímá a pokud je vůbec poštou dosažitelný, což je naprostá výjimka) pochopitelně z předchozí výzvy (často také zpoplatněné, což je další charakteristický pohledávek hromadných žalobců) samotného účastníka již dávno ví, že dluží a že může být žalován. Je celkem běžné, že stanovisko advokacie (konvenující majetkovému interesu) se může propsat i do literatury v pasážích sepsaných zástupci advokacie, každopádně je třeba zdůraznit, že z citace z komentářové literatury užívané žalobkyní v rámci jejích občasných odvolání žádný takový závěr, jež se žalobkyně v odvoláních snaží prezentovat (tj. advokátovi automaticky náleží náhrada za tři prvotní úkony), vůbec nevyplývá a autor citace žádný takový názor očividně nezastává. Je třeba pro zástupkyni žalobkyně zdůraznit, že již sama zákonná úprava omezuje náhradu nákladů řízení výslovně pouze na náklady účelně vynaložené (nikoliv snad na „všechny“, jak se snaží v rozporu se zákonem prezentovat žalobkyně ve svých odvoláních). Nutno zdůraznit, že nalézací soud žalobkyni právo na zastoupení, ani na náhradu nákladů řízení nikterak neupírá (argumentace zástupkyně žalobkyně se v těchto ohledech dokonale míjí s podstatou odůvodnění rozsudku a současně s obsahem nákladového výroku), pouze aplikuje závaznou zákonnou úpravu. Jinak lze k argumentům žalobkyně uplatňovaným v jejích v odvoláních doplnit, že nalézací soud staví své závěry na argumentech ryze právních a nějakými „psychologickými“ efekty se vskutku nezabývá (ostatně i takové „faktory“ jsou plané, neboť drtivá většina předžalobních výzev žalobců hromadných pohledávek není nikdy fakticky doručena a tyto výzvy v praxi ve výsledku slouží výhradně ke generování nadbytečných nákladů, žádný jiný účinek nemají). Věřitel, který efektivně a účelně prosazuje své právo pro právo samé, nikoliv pro náklady jeho uplatnění (současná komercializace sporných řízení, jak ji umožnil český zákonodárce, byla sama o sobě předmětem řady rozhodnutí Ústavního soudu), pochopitelně včlení všechny nezbytné úkony do jediné listiny, jak to zákon umožňuje, tedy předpokládá, a nepociťuje potřebu činit výzvu k plnění, výzvu po výzvě k plnění, upomínku výzvy po výzvě k plnění atd. do nekonečna.